Láska jako chemická vazba
Asi to tak je. Chemie je všude kolem nás. V nás. Cítíme ji. A láska? O té víme kulový. Proč by láska nemohla být právě „chemická vazba“? Vždyť ono to aj dává smysl! Když se potkaj' dva atomy a chtěj' ze sebe udělat molekulu, musí zjistit, jestli ten atom, kterej potkali, má správnej počet valenčních elektronů, aby doplnil jejich prázdné místo ve valenční vrstvě. Aby dohromady prostě měli právě těch osm valenčních elektronů. Např. atom s pěti valenčními elektrony bude hledat atom se třemi valenčními elektrony. Teprve pak to bude fungovat, budou mít nejnižší energii, nejpevnější vazbu… no prostě paráda!
Myslím, že Ty seš sedmi– , nebo šesti–valenčněelektronový atom… a já bohužel tří– , nebo čtyř– . Prostě mezi náma něco skřípalo, resp. bylo navíc (asi mý pocity). Vypadá to, že já nejsem taková jedno– nebo dvou–valenčněelektronová chudinka, jakou Ty hledáš, abys ji moh' zachránit. Asi jsem to měla tušit. Že Ty nejseš pro jednu holku. Víš, že to je na Tobě to nejsmutnější? Chápu, že za to nemůžeš. Jen se s tím zklamáním ještě pořád nedokážu vyrovnat.
Pořád se mi nechce věřit, že takovej seš. Ale Tvý chování právě tomuhle tady nasvědčuje. A Tys mě nikdy NECHTĚL přesvědčit o opaku. Asi Ti na tom pramálo záleželo. Asi 's cítil, že k sobě nepatříme. (Já jen nechápu, proč mě to k Tobě neustále táhne… a nechce to přestat…) (grrr – pitomej Freud aj se svým „ID“!)