Špatná volba

03.08.2012 23:27

„Alice! Sss. Sss. Alice!“ zašeptal Eli.

„Elii co chceš? Pokud sis nevšiml, teď není nejvhodnější doba,“ odbyla jsem ho tichými slovy uprostřed místnosti plné cizích lidí.

„Ale já s tebou musím mluvit. Je to naléhavé. Jde o Amy…“

„Až skončí obřad,“ sykla jsem.

„Počkám na tebe venku.“

„Cože? Ty chceš odejít? Teď?“ Už se zavíraly dveře, ale on ještě stihl vyklouznout ven. No to snad není možný! On si klidně odejde…

A pak jsem uviděla něco, při čemž se mi srdce sevřelo bolestí. Není na světě nic horšího, než vidět dospělého, zralého muže, jak stojí v černém obleku a …pláče. Prostě pláče. Ale pláče se vším všudy, co pláč obnáší – slzy, vzlyky, třes rukou i nohou. Silný, statný muž, který brečí jako malé dítě, kterému vzali hračku. Ale on může. On smí. Jemu vzali víc. Jemu vzali to nejcennější co měl. Vzali mu to a už to nedostane zpět. Nikdy. Proto pláče. Protože to nemůže už změnit. Ale možná taky pláče proto, že to změnit mohl. Předtím. Než se to stalo. A on si toho jen nevšiml. Zanedbal to. Ale je si vědom toho, že sám sebe nesmí obviňovat. Ani nikoho jiného. Že to prostě musí přijmout tak, jako to leží a běží. A může se odvolávat k bohu, či ďáblu. Nebo k něčemu vyššímu. Může se kát. Může plakat. Může křičet a nenávidět. Ale nesmí vinit. A to je přesně to, co teď chce. Chce ze sebe shodit to břímě zodpovědnosti a chce ho předat někomu jinému. Třeba Bohu. Nebo bohu. Nebo ďáblu. …nebo mně? Ano i na mě hleděl tím prázdným pohledem. Tím pohledem, ve kterém jsem mohla číst jeho nenávist ke mně. K lidem. K světu. A hlavně bolest. Bolesti byl plný. Ale té se už nikdy nezbaví. Vždy ji bude v sobě nosit. Silně ho poznamenala. I mě. I ostatní, kdo cítí s jeho ztrátou. Všichni budeme v srdci do konce života nosit hlubokou jizvu. Protože jsme milovali. Milovali jsme tu, kterou nyní spolyká oheň. Alespoň bude čistá. Mrtvá, ale čistá. Oheň ji očistí.

Když obřad skončil, všichni jsme vyšli ven. Bylo nám řečeno, že rodina kondolence nepřijímá. Že všem děkují za účast, která je už tak dostatečným vyjádřením upřímné soustrasti. Tak jsme se tedy měli rozejít. Na rohu Willgitského krematoria stál opřený Eli a čekal na mě. Přistoupila jsem k němu a pravila: „Mohl jsi zůstat.“ Vypadal, že chce něco říct, ale já jsem mu nedovolila pokračovat. „Víš Elii, je to ztráta pro nás pro všechny. Nemůžeš za to někoho vinit. A už vůbec ne její rodinu! Elii… vždyť oni ji milovali stejně tak, jako my. Ne-li víc. Nemůžeš je vinit. Na to nemáš právo!“

„Aha – a oni mají právo tam jen tak pokrytecky stát a brečet, když jí nikdo z těch pitomců nepomohl!?“ rozkřičel se se slzami v očích. Ubohý Eli. Smrt Amy ho silně poznamená. Kdyby jenom smrt. Bohužel. „Elii… vždyť Amy se takto rozhodla sama. Sama si vyvolila, že už tu s námi být nechce. Byla to její vůle. Musíme ji akceptovat. Nic jiného nám nezbývá.“

„Ale Alice, já prostě nepřijmu něco, co se ve skutečnosti nikdy stát nemuselo!“

„Jak nemuselo? Asi to byl její osud. Jen mě mrzí, jak ten pohřeb zařídili. A že nechtěli kondolence. A že nám nikdo neřekl, co se vlastně stalo… A víš co je nejhorší?“ mlčky zakroutil hlavou „…že já si s touto myšlenkou taky hrála… a ona to teď udělala. Doopravdy. Skutečně tu není. Říkala jsem si, jaké by to bylo. Ten pocit smrti. Chladu. Necitelnosti. Svobody. … Jaké by to bylo potom, po smrti, vidět ty lidi. Všechny lidi, co by to pro ně znamenalo. Jestli by někdo plakal, jestli by to někomu bylo líto. Jestli by si na mě ještě někdy vzpomněli. Komu bych vlastně chyběla? Postrádal by mě někdo? No… Ruth. A možná maminka. Nejspíš chvíli jo, ale pak by si stejně uvědomila, že takhle je to pro ni lepší. A Tom? Nebo pan Chestnut? Oba mě mají rádi, to vím. Ale taky vím, že i jim přidělávám zbytečné starosti navíc, které by třeba vůbec nemuseli řešit, kdyby mě neznali. A Meg? Dozvěděla by se to vůbec? Tu by to nejspíš ani netrápilo, když se ani nerozloučila. A…“

„Alice. Nerad tě přerušuju uprostřed tvých obsáhlých úval, ale toto je skutečně neodkladné!“

„Jo. Jasně. Promiň, povídej. Co že je tak důležité?“

„Jde o Amy. Respektive o jejího bratrance Freda.“

„Mh… a co je s ním?“

„Je to padouch,“ zašeptal s přivřenýma víčkama.

„A… co provedl?“ zeptala jsem se váhavě.

„Znásilňoval Amy.“ Tato slova mi v hrudi propálila pěkně velkou díru. Zalapala jsem po dechu. „Cože?“

„No. Jak bych začal… Jak jsi odjela do nemocnice, tak jsme se s Amy více sblížili a… chtěli jsme v našem vztahu postoupit dál, ale… nešlo to. Když jsem se jí ptal, co je za problém, nechtěla mi to říct. Častokrát jsme se kvůli tomu hádávali, a pak někdy v červnu mi to… došlo. Víš Alice, já teď nemyslím „jen“ sexuální znásilňování. On… on ji prostě týral. Vším, čím mohl. Ponižoval ji. Urážel ji. On je prostě obyčejnej sadista. A s takovým jsem měl být půl hodiny zavřenej v jedné místnosti?“ Jak to vyslovil, přímo se mi navalilo. „Když jsem se jí ptal, proč tam s nimi bydlí, řekla, že nemá kde jinde. Že jeho otec je ve vězení – a teď se drž – za vraždu své vlastní ženy, Fredovy matky, což byla sestra Amyina otce. No a starostlivý strýček si pod střechu uchýlil úchyla. Ale já si stejně myslím, že to musel vědět. Jen si to nechtěl připouštět. Kdo by si chtěl připustit, že jeho vlastní krev není nic víc, než bastard!? Chtěl jsem s ním o tom mluvit, ale nenechal mě. Pokoušel jsem se přimět Amy, aby šla na policii. Chtěl jsem se o tom poradit s váma – tebou a Tomem. Ale Tom byl od ledna v Americe a ty jsi měla na práci „důležitější věci“. A sám jsem ji prostě nemohl uhlídat…“ Teď už se doopravdy rozplakal, sesunul se na lavičku, kolem které jsme šli a usedavě vzlykal. Přisedla jsem si. Vzpomínám si, několikrát mi říkal, že se mnou musí mluvit a já ho vždy odbyla. Chtěla jsem se věnovat Emmmě. Je pravda, že s Emmou teď máme moc krásný vztah… Ale na úkor Amy? Panebože!? Takže to je i má vina! Tak to teda ne! S tím se musí něco udělat! „Elii… mluvil jsi už s policii?“

„Ne.“

„A jsi si vědom toho, že když už teď nemáme Amyino tělo, že se nám to bude jen těžko dokazovat?!“

„A co chceš dokazovat? Že je to hajzl? To všichni vědí! Přísahám, že toho zmetka zabiju!“

Až do večera jsme seděli s Eliem na lavičce uvnitř hřbitovních zdí a přemýšleli jsme. To, že jsme udělali chybu, bylo jasné. To, že ji nemůžeme napravit, je taky jasné. Ale co teda můžeme? Můžeme bez oběti usvědčit násilníka?