Topím se ve vlastním těle
Víš, co je beztak nejhorší?
Že fyzicky jsi vlastně tak blízko, jen pár kilometrů, několik minut chůze, čtyři, pět písniček... ale mně už strašně vzdálený... Všechna ta místa, kde jsme spolu byli, na mě neustále dýchají výpary vzpomínek na chvíle, kdy jsme jimi brouzdali společně. Duše s duší. Jak se říká - jedna duše ve dvou tělech. (Já jen doufám, že něco takovýho je absolutní blbost, protože jinak bych Tě musela litovat, že se mnou sdílíš mou, vskutku rozbitou duši...) Ale i tak teď mám pocit, že mi půlka duše chybí. Opravdu si připadám strašně prázdná. Pomalu Tě až podezírám z toho, že sis kus mé duše s sebou vzal, když's odcházel. Další kus se náporem bolesti a smutku nejspíš rozplynul. Malý kousíček v sobě mám. Cítím to. Jinak bych nemohla žít. Jinak bych nemohla myslet. Někdy si přeju nemyslet. Nebýt...