Zdálo se mi, žes mě líbal ...
... byl to ten nejkrásnější sen za poslední dva měsíce.
Zdálo se mi, žes mě líbal, žes mě zas měl rád.
A já pak nemohla víc jak půl hodiny vstát z postele.
.
.
.
.
.
.
.
Naprosto jsem si nedokázala vzpomenout kde to jsem, kolik je hodin, co je dnes za den... Nemohla jsem se smířit s tím, že to byl "jen" sen. A že už je pryč. Byla jsem jak v mrákotách. Nedokázala jsem se pohnout, všechny svaly tížila bezmoc, která tak silně sálala z bolestného snu.
Snad jsem byla tak zmatená proto, že jsem usnula ve dvě hodiny odpoledne, naprosto vyčerpaná a následně probuzená dávivými zvuky, které vydával můj zvracící pes.
Když jsem usínala bylo světlo, když jsem se probudila byla tma. Když jsem usínala, nemyslela jsem na Tebe, když jsem se vzbudila, cítila jsem Tvoji nepřítomnost a ještě dlouho po probuzení jsi mi rezonoval v hlavě. Nedokázala jsem to přijmout.
Vlastně to pořád nedokážu. I když už teď večer mám... nepatrný pocit, že zmatek z Tvého snu bledne, že můj smutek utichá...
Kdo ví na jak dlouho...