Jste zmatení. Víte, že to není láska. Víte, že to není vášnivé vzplanutí. Okouzlení. Jste si jistí, že to je něco víc. Víc! Ale co teda? Nejdřív na něj myslíte...
Tvůj výraz tváře je prostý, nic nevyzrazující.
Tvůj úsměv je okouzlující, na duši pohladí.
Tvůj smích je legrační, další smích vyvolávající.
Ale jaké jsou Tvé oči, to nevím.
Ještě jsem neměla to „štěstí“ se do nich potopit. Ale jsem tomu ráda!
A pak už nechcete. A vnucujete si, že na něj nemyslíte. Není to pravda, ale vnucujete si to. Vlastně s ním pořád mluvíte. Uvnitř. Ve své hlavě. Tak moc toužíte po tom, aby on toužil po vás. I když vy ho nemilujete. A nikdy nebudete. Tak nízko přeci neklesnete!
Dnes jsem na Tebe nemyslela
Nepřemýšlela jsem o Tobě
Nesnila o Tvé … božskosti (jak jsi to sám nazval)
Dnešní den jsi neovládl!
Ale prostě se nemůžete zbavit toho hřejivého pocitu, který máte při vzpomínce na jediný rozhovor s ním...
Mrzí mě to
Trápí mě to
Bolí mě to
Ale stejně s tím nic nenadělám!
Ale stejně mu to neřeknete. Protože jste na to příliš zbabělí. Bojí te se sami sebe. Bojíte se, že kdybyste to vyslovili, že by to zmizelo. Že by to ztratilo to kouzlo. Že byste už nikdy necítili tu krásně bolavou zranitelnost...