Zatracení chlapy! Vždyť my pro ně děláme všechno – vaříme jim, pereme, jim, žehlíme jim, uklízíme. Staráme se o jejich děti. Dáváme jim všechno! A oni? Oni na nás kašlou! Neváží si naší práce! „Miláčku, ale vždyť to přeci dělat nemusíš.“ To určitě znáte. Víte co? Vždyť oni mají pravdu! My to dělat nemusíme. My to totiž obvykle dělat vlastně chceme, přiznejme si to. Jsme takové. Potřebujeme se o ně starat, utvářet jim domov – že si toho neváží, je jejich chyba, ne naše. My bychom se ale měli více starat o sebe, jak kvůli jejich spokojenosti, tak, a to hlavně, kvůli naší! Nebojte se říct „A dost!“ a skočit si s kámoškama na kafe, přečíst si nějakou tu knížku nebo cokoliv jiného co vás napadne. Nebojte se také zapojit do udržování rodinného krbu i ostatní členy rodiny – manžela, děti. Je to těžké, přiznávám, podělit se o toto privilegium, ale dopřejte své rodině prožít s vámi více času. A hlavně – nedělejte něco (všechno) protože MUSÍTE, ale řekněte si, že to děláte proto, že CHCETE. A pokud opravdu nechcete, tak to nedělejte! „Nikdy jsem nemyslel, že by svoboda člověka záležela na tom, aby dělal, co chce, nýbrž spíš v tom, aby nikdy nedělal, co nechce.“ (Jean Jacques Rousseau) Přeji hodně štěstí!
V nejbližší době chci
osedlat svého koně vraného
a vrhnout se ke konci
své dlouhé a trpké cesty životem,
v němž jak v zpustlé krajině
si sama brouzdám potokem
jako tělo bez duše. Má duše
opustila mé tělo, nechce jej
dále trýznit, tak jako růže,
která obepíná svými trny
zranitelné srdce žen,
které trpí kvůli muži (!).