Tedy, myslím, že někoho mít rád a někoho respektovat spolu zas tolik nesouvisí (vzhledem k větě v nadpisu)! Vždyť přece můžu někoho respektovat a přitom ho vůbec nemusím mít rád! Ale pravdou je, že když už někoho mám rád, měl bych ho také respektovat. Respekt a láska.
V Akademickém slovníku cizích slov, je slovo respekt definováno jako vážnost, úcta; strach. Dobrá, řekněme tedy, že respekt je jakási úcta. To, že respektuji sám sebe tedy znamená, že mám určité hodnoty, kterých si na sobě cením a jimiž se řídím a jsem na ně hrdý, vážím si jich. To je respekt vůči své duši, jestli se to tak dá nazvat. Dále je pochopitelně důležité mít respekt vůči svému tělu. To znamená, že bychom ho neměli záměrně ničit – nadbytek alkoholu, tabáku, návykových látek obecně aj. – a také bychom se o něj měli starat – správně a pravidelně cvičit, nepřetěžovat svoje tělo, relaxovat aj. Myslím, že se pod pojem respektovat sám sebe dá zahrnout i to, že se nenecháme ponižovat…
A jak to je s respektem vůči ostatním lidem? Patří to k životu. Respektovat, čili mít v úctě, ostatní lidi, je, myslím si, jednoduše slušnost. Úcta k ostatním by měla být základní výbavou každého slušně vychovaného člověka. Dá se tedy říct, že respekt se dá vychovat? Nemyslím, že respekt je přirozeným rysem lidské povahy. Opravdu si myslím, že jde především o to, jak si to naše společnost zařídila. Nikdo nemá právo jiného člověka jakkoliv záměrně trápit, ubližovat mu či ho ponižovat. Proto si také myslím, že když už musí být vykonán trest smrti, měl by proběhnout důstojně a co nejméně bolestně, právě s onou úctou.
A stejné to je i s láskou. Nejprve, co tedy láska, nebo to „mít rád“, znamená? No, nějakou definici lásky jsem sice našla, ale je příliš dlouhá a těžko pochopitelná (tím netvrdím, že láska je něco jednoduchého, naopak). Ráda bych se ale pokusila vysvětlit, jak vnímám lásku já a co pro mě znamená.
Tato láska, láska k sobě samému, stejně jako láska k ostatním lidem, je podle mne něco jako voda. Přesněji řečeno životodárná voda. Pokud ji nemáme, trpíme. Jestliže se nám nedostává lásky od ostatních, hyneme. A co když se nám jí nedostává od nás samotných? Poznáme to vůbec? Když ale tuto lásku dostáváme, rosteme. A chceme-li vzkvétat, měli bychom ji také my projevovat ostatním. Myslím, že si můžu dovolit nazvat to jakýmsi cyklem. Sami sebe máme raději tehdy, jestliže víme, že nás mají rádi i ostatní. Tím, že my projevujeme svoji lásku ostatním, zvyšujeme jejich sebevědomí a oni sami se také mají rádi více. Možná to je spíš řetězec než cyklus. Jak je to s člověkem, který nemá rád ostatní lidi? Vždyť přeci člověk není schopen mít všechny lidi rád. Myslím, že by měl všechny lidi respektovat (ať už jsou jacíkoliv), ale ne je mít rád. To může jenom u lidí, které zná, ke kterým ho něco pojí…
Při lásce vzhledem k sobě samému je opět důležité rozlišit duši (zde se domnívám, že to úzce souvisí s respektováním sebe samého) a tělo. Osobně se přikláním k názoru, že mít rád své tělo je snazší, než mít rád svoji duši. Tím chci říct, že k tomu, abychom měli rádi svoji duši musíme dospět. Nejprve tedy tu svoji duši musíme poznat, vědět jací jsme, kdy se jak chováme, jaké máme chyby, vlastnosti, nároky, hodnoty apod., dále přijmout to, jací jsme (i s oněmi chybami) a v konečném důsledku se snad můžeme mít rádi. Myslím, že člověk v patnácti nebo šestnácti letech je teprve v té fázi poznávací. Ono častokrát si člověk myslí, že se už zná, že se má rád, a přitom to tak vůbec nemusí být. A to proto si myslím, že mít rád své tělo je snazší. Proto, aby se nám naše tělo líbilo, měli jsme ho rádi a byli s ním spokojení, můžeme udělat spoustu věcí – například: můžeme zajít do salónu krásy, začít hubnout, sportovat, začít žít zdravěji, skočit si na plastiku, dopřát si lázně, masáže atd. Je to jednoduché, nemyslíte? Stačí mít pevnou vůli.