A vysadiv mě do sedla se rozjel po prašné cestě směrem do vysokých hor. Hlasem hlubokým, chraplavým se pokoušel navázat společenskou konverzaci. Ptal se na mé koníčky a záliby, vyprávěl mi o svém samotářském životě a o koních. (O těch uměl vyprávět nádherně, poutavě.) Jeli jsme dlouho do noci. Zastavili jsme až poblíž říčky pod majestátným, košatým dubem. Rozdělal oheň a podal mi měch s vodou. „Napite se, ať mi tu nevodpadnete.“ Řekl s úšklebkem na tváři. „Nemyslete si, pane. Já něco vydržím.“, odpověděla jsem mu podrážděně. Vzala jsem si měch a napila se. Jako bych nevěděla, že voda je důležitá! Potom jsme se posadili k ohni. „Povězte mi ještě něco o sobě.“, zaprosila jsem. Pravděpodobně ho to pobavilo, protože se najednou začal smát, jako smyslů zbavený. Nechápavě jsem na něj hleděla a čekala, co bude dál. Když se konečně přestal smát, pravil ke mně takto: „Podivte, slečinko, esi si myslíte, že ze mě dostanete cosi vo tý pravěký legendě, tak to se pekelně mejlíte!“ Co? O jaké legendě? „Radši děte spat. Zejtra nás čeká dlóhá cesta.“, řekl, lehl si a klobouk si dal přes obličej.
...kde je bolest, tam je dosud cit, a kde je cit, tam je naděje...
