Rozum nebo srdce?

Pitomej rozum!
Kéž bych ho raději neměla!
V některých chvílích by se měl člověk řídit srdcem (emocemi, (po)city). A ne rozumem. Častokrát právě rozumní lidé bývají ti nešťastní. Protože si vše dlouho promýšlejí, váhají… a to štěstí jim jednoduše uteče. A takovej blázínek bez rozumu, kterej dělá to, co mu radí srdce, má spokojený život. Překoná pár překážek, které mu život hodí do cesty, ale protože nad tím nějak hloubavě a dlouho nepřemýšlí a jedná, protože chce už dosáhnout cíle, se jeho trápení promění ve štěstí.
Člověk přece nepotřebuje ke štěstí moc. Nejdůležitější ale je zjistit, co pro něj samotného vlastně to štěstí představuje. A pak se jen snažit docílit ho. Ne. Zpět. To se opět řídíme rozumem. Copak se to nedá vypnout? Proč nemáme na těle nějaký knoflík, který když bychom zmáčkly by nám ukázal tu správnou cestu?. Tak bychom se nemuseli rozhodovat mezi rozumem a srdcem.
Je to těžké. Přijmout zodpovědnost za vlastní rozhodnutí. Umět se rozhodnout správně. Já jsem například udělala jedno velké rozhodnutí na příkaz rozumu a teď toho nejspíše lituji. Kdybych se neřídila rozumem a „radami dospělých“, možná bych se teď nemusela užírat myšlenkou „co by… kdyby?“. Ale v tomto případě se alespoň můžu dočkat „pomoci, rady a porozumění“ (od dospělých samozřejmě, koho jiného). Kdybych se řídila srdcem (emocemi, (po)city) vůbec by se se mnou o tom nebavili. Ještě by mi vyčinili, že co jsem tak hloupá a před tím, než něco udělám, si to pořádně nepromyslím. No a to jsem teď udělala… a právě to byla chyba. Že jsem si to pořádně a detailně promyslela a naplánovala. Život se nedá plánovat. No… dobře. Vlastně dá. Ale vyžaduje to hodně manipulace, bezpáteřnost a silnej žaludek. Ale o tom jindy. Teď zpátky k problematice rozum vs. srdce. Nerada bych zde jako příklad uváděla dávné doby, neboť i tam byli „pouze lidé“. Lidé se špatnými vlastnostmi a špatnými rozhodnutími. Ale když si vezmeme takové tragédie ze starověkého Řecka, vidíme, že jejich životy ovládalo především přání srdce. A oni tak docílili spokojenosti.
Ale když se nad tím trochu zamyslíme, …tak rozum a srdce nejspíš ani nejsou na stejné úrovni (třeba jako jablko a hruška, nebo smrk a jedle). Možná, že biologické uspořádání orgánů v těle, jejichž „funkce“ se nyní pokouším rozebrat je smysl dávající. Mozek (tam předpokládáme, že sídlí „rozum“) se nachází v hlavě. A srdce (obvyklé místo, ve kterém uchováváme emoce a (po)city) je v hrudi. A hlava sedí na krku a krk vyrůstá z hrudi.… Možná to je něco, jako ovoce a ořech. Ořech (srdce) patří do skupiny ovoce (rozum), rozhodně to není zelenina (?), a přeci si takový ořech nepředstavíme jako první věc při slově ovoce. Spíše bychom ho postavili bokem. Nebo si ani neuvědomili, že do nějaké skupiny vůbec patří.
Někteří lidé nám radí: řiď se hlasem svého srdce. Ale, pokud je srdce pouze pouhou podčástí rozumu, tím pádem nám vlastně radí, abychom jednali unáhleně. Protože kolikrát i to srdce má vícero variací správných řešení. Ale je pravda, že zde již opět zabíhám k rozumovému vysvětlení. Ale co naplat – jsme holt Homo sapiens sapiens (čili člověk rozumný, rozumový). Asi nemáme na výběr.
Je pravdou, že některé věci bychom pouze s pomocí srdce jen stěží vyřešili. Nebo spíš vůbec. A stejně tak je více méně nemožné, řešit nějaké věci naprosto bez srdce. No závěrem dnešní úvahy tedy je: nechť je srdce s rozumem v souladu. Poměrně dost nereálné přání, ale můžeme se o to alespoň pokoušet, neboť jeden bez druhého nemůže „správně“ fungovat.