Únik

Po obloze plují mraky různých barev a velikostí a schyluje se k bouřce. Stojím sama na vysokém, holém kopci. Nikde nic. Stojím a čekám na blesk. Vyběhla jsem na nejvyšší kopec v okolí, právě kvůli bouřce. Mraky se začínají seskupovat a vytvářejí na obloze černé sukno. Z barev modrých, rudých, fialových a žlutých vzniká čerň. Rychle se měmí obraz oblohy z vanilkového nebe v tmavou clonu. Začíná se zvedat vítr. Rozpustím si vlasy a svléknu košili. V dlouhé černé sukni a černém tílku nechávám vítr chladit svou kůži. Všude je ticho. Náhle se ozve hrom a mé tělo se roztočí. Vytrysknou mi slzy z očí a pocítím vzrušení. Slané slzy mi stékají do výstřihu. Napětí povolí. Z nebes se začne snášet měkký, voňavý déšť. Pláču a zároveň prší. Déšť sílí. Malé ostré kapky cítím na rukou i na tváři. Spolu s prudkým větrem bičují mé tělo. Chvíli přemýšlím, jestli to udělat chci. Chci! Chci! Musím! Není cesty zpátky. Své srdce, rozum, důstojnost – nechala jsem je ve městě. Shodím ze sebe boty sukni, tílko i spodní prádlo. Stojím nahá a zranitelná na vrcholu kopce. Další hrom. Už to přijde, cítím to. Zlomek vteřiny před smrtí člověk pozná kdy už přichází... Konec – Smrt – Ráj. Zvednu ruce k oblakům. V prudkých otáčkách si na kamenitém povrchu drásám chodidla do krve. Uslyším další hrom a uvidím první blesk. Byl kousek ode mne. Další se určitě trefí do mého krvácejícího srdce. Nechávám oči dokořán. Chci vidět svého vraha. S rukama vztaženýma k nebesům pak klidně stojím a neustále očekávám svůj blesk. Ozve se hrom, a najednou ucítím v konečcích prstů teplo, které se následně začne rozlévat do celého studeného a promočeného těla.

V mém těle je teplo. Cítím se tam příjemně. Nevrlý pocit neštěstí vystřídalo uspokojení a pocit radosti. Nic mě nebolí. Snad se mi pouze chvějí konečky prstů. Mám na sobě bělostný hábit a jsem upravena. Vznáším se několik milimetrů nad zemí. Necítím tlukot srdce. Asi mi ho vyrvali, bylo moc hlučné. Určitě jsem v ráji. Stojím u malého jezírka vysoko v horách. Cítím příjemnou horskou vůni. Opatrně udělám malý krůček směrem k lesu. Výborně. Můžu to ovládat. Líbí se mi to. Rozběhnu se a zastavím. Opět se rozběhnu a zastavím. Necítím na svém těle žádnou námahu. Možná mě zbavili všech orgánů. Udělali dobře. Cítím se lehčí. Když doběhnu do krásného lesa, uvidím věci, které jsem doposud neviděla. Tolik odstínů zelené v korunách stromů, tolik odstínů hnědé na kůrách dřevin, tolik skrytých životů na jednom místě. Podlehnu nutkání něčeho se dotknout, abych cítila, že je to skutečné. Natáhnu ruku směrem k nejbližší stromové kůře – a nic. Nic necítím. Vyběhnu na slunce, ale necítím jeho teplo, slyším vítr, ale necítím jeho pohlazení, skočím do vody, ale necítím její chlad, nebo vlhkost. Necítím, že kolem mne vůbec nějaká voda je. Ztratila jsem cit!

Náhle mne cosi bodne do prsou. Ostrá rána. Můj ráj se rozplývá. Mé zorničky zasáhne ostré světlo, všude kolem je nepříjemný hluk a ke všemu pocítím bolest po celém těle. Pokouším se vrátit zpět na to poklidné místo doprostřed hor, ale nedaří se mi to. Jsem vyčerpaná, zpocená. Ztrácím vědomí.

Ocitám se ve středověkém městě. Mám na sobě krásné dlouhé rudé šaty. Uvědomím si, že jsem na tržnici. Prodávám růže. Všude kolem je plno lidí. Něco kupují nebo se jen tak procházejí a povídají si. K mému stánku se přiblíží několik vojáků. Nevypadají, že by si chtěli koupit mé krásné růže. Pocítím strach. Musela jsem provést něco, za co mě chtějí potrestat. Než mě stihnou oslovit, rozběhnu se pryč. V dlouhých šatech se však neutíká zrovna dvakrát nejlépe, takže mě za chvíli doženou. Prudkým škubnutím za sukni mě strhnou k zemi tak, že se praštím do hlavy a omdlím.

Všude proniká slaně rezavý zápach krve. Opatrně otevírám oči. Do zorniček mě udeří prudké světlo. Všichni křičí. Cítím tlak na prsou. Znovu a znovu. Bolí to. Začnu škubat celým tělem. Všechny mé svaly se zmítají v křečích.

A pak mě něco štípne do zad. Cítím jak mi vytéká z té rány na zádech hustá tekutina. Asi krev. V ústech cítím sucho. Na kůži chlad. V celém těle bolest. V žaludku hlad. A na rukou a nohou okovy. Jsem přivázána uprostřed mučírny. Jsem tu sama. Z celého těla mi kape krev. Už ani necítím bolest. Jen nicotu. A touhu po smrti. Přichází několik postav. Jeden vězeňský zřízenec a dva kněží. Něco říkají. Nerozumím jim. Rozkřiknou se na mě a vysloví jméno mé lásky. Nemůžu mluvit. Mám v ústech prach. Jeden z nich přistoupí blíž, pohladí mě po tváři a s úsměvem na rtech mi oznámí: „Je po smrti.“ Tak proto jsem tady. Mučí mě proto, kdo jsem. Rozbrečím se. Nenávidím je. Posbírám v puse co nejvíce slin a plivnu mu na boty. Okamžitě mi dá facku a začne se smát. Odejdou. Jsem zase sama, uprostřed tmy.

Druhý den přijde jiný muž. Menší, s jedem v očích. Zapálí oheň a vloží do něj železnou tyč na konci vytvarovanou v nějaký znak. Mylím, že lilie. Dívá se na mě a mluví. Asi mi nadává. Jsem tak vyčerpaná, že mu nerozumím ani slovo. A valstně se ani nesnažím. Chci jen odejít za svou láskou. Do nebe. Nebo do pekla. To je jedno. Hlavně když budeme spolu. Samy. Ten chlap vezme do ruky rozžhavené železo a přibližuje se ke mně. Už chápu. Ocejchují mě. Tak tohle už určitě nepřežiji. Můj původní záměr se splní. Umřu. Chytne mě pod krkem a svůj cejch ucítím na levém prsu, na srdci. Jenom slyším svůj vřískot. To ani nekřičím já. Jenom moje tělo. A na tom už nezáleží. Na ničem nezáleží, když je pryč. Chytly jsme se. A vlastně jen kvůli mojí hloupé sobeckosti. Mrzí mě to, ale už to nemůžu vrátit. Je po smrti a já budu za chvíli taky. Sejdeme se v nebi a pak se to určitě vysvětlí. Z vypáleného cejchu se mi do celého těla rozlévá žhavá krev. Mám horečku a blouzním. Hlavou mi duní hlasy a tělo mi smítají křeče... A pak je klid.

Už musím být v ráji. Teď už tam určitě jsem. Ležím na něčem měkkém. Necítím bolest a na očních víčkách cítím slunce a na kůži teplo. Nechce se mi oči otvírat. Nechci pokazit tento příjemný pocit. Pomalu začínám rozpoznávat zvuky – nějaké pípání, hlasy, šum. Někdo mě pohladí po ruce a zašeptá: „Už je dobře.“ Má láska na mě promlouvá. Jsme konečně spolu, v ráji. Asi se už na mě nezlobí, asi jsem dosáhla odpuštění. Myslím na to, jak otevřu oči a jak uvidím svůj ráj – plno stromů, barev, svou lásku, jak stojí před naším dřevěným domečkem a v ruce drží naše děťátko – myslím na vůni stromů, růží, šeříku... Když v tom mě udeří do nosu zápach chloru. Z hrdla se mi vydere sten a ruka mi vystřelí směrem k nosu. Tím si spustím v celém těle nepříjemnou, bodavou bolest. „Už se probírá.“ Oznámí mužský povýšenecký hlas.

Probírá se? Moment. Já nejsem mrtvá? Co se to k sakru děje? Nechci se probírat. Nechci být v nemocnici. Nechci být připojena na přístroje! Chci být v ráji, v nebi nebo v pekle, hlavně chci být pryč z tohoto krutého světa. Při zaslechnutí hlasu toho muže se mi vybavilo všechno co se stalo. A také co byl jenom sen. Vlastně jsem nikdy v ráji nebyla, byla to pouhá představa. Když už nic, aspoň že ona je tu se mnou. Moje láska. Ona mě musela zachránit. Asi tušila co budu chtít udělat. Natolik dobře mě zná. Ale proč tu vůbec je? Copak jsem jí neublížila dost? Opatrně otevřu oči a zpatřím ustarané oči. Ty krásné, zelené oči. Je v nich smutek. A možná i pohoršení.

„Zlobíš se?“ Ozve se můj chraplavý hlas. „Ano, velmi! Asi tě budu muset zabít sama!“ Přiblíží se ke mě. Usměji se na ni. Její světle hnědé, hedvábné vlasy se dotknou mé brady. Bože, jak krásně voní. Na tuto chvíli jsem čekala tak dlouho. No, ale znamená to, že mi odpustila? Chvíli si mě prohlíží a pak mě něžně políbí na popraskané rty.