Deamon vítězí
Budík zazvonil v šest. Zaklapla jsem ho. Maminka už byla pryč. Jela do Willgity k lékaři. Nevstala jsem. Proč nejsem schopna? Schopna normálně žít? Vrací se to! Cítím to. Ale nechci to! Co mám dělat? Byla mi zima. Po rozžhaveném obličeji mi stékaly dva potůčky slaných slz. V uších mi šumělo. Jak to lidé dělají? To, že jsou šťastní? Ubíjí mě myšlenka, že nejsem natolik silná to zvládnout sama! Všichni to zvládají, proč já ne? Necítila jsem vztek. Nechtělo se mi do ničeho praštit, nebo křičet, či běžet. Nechtělo se mi nic. Jenom jsem plakala. Zase ta strašidelná bezmoc. Proč u sebe nemám nikoho, kdo by mě chtěl vyslechnout? Mamince nic říkat nechci, ubližuje jí to. A já nechci aby trpěla! Od samého začátku, jenom co jsem na tento svět přišla jsem ji jen trápila. Pořád ji jenom trápím. Ale vždyť já jsem sem přeci vůbec nechtěla! K čemu mi je život, když nevím, jak ho žít? Když s jeho problémy nedokážu bojovat? Můj otec asi nebyl tak dobrý člověk, jak maminka tvrdila. Kdykoliv, když se na sebe podívám do zrcadla, kdykoliv když zaregistruji jak se chovám, vidím, že je to úplně jinak, než jak se chová maminka, než jaká je ona. Takže s největší pravděpodobností jsem celá po otci. A jak se tak pozoruji, zjišťuji, že vůbec nejsem dobrý člověk, on tedy také nebyl. Čím dál více se mi hnusí myšlenka, že jsem z něho. Že jsem přes dvacet let byla v jeho těle, přijímala veškeré signály, pocity… všechno od něj!
Crrr, crrr.
To je potom devět měsíců málo na kompenzaci!
„Buch, buch, buch!“ Ozvaly se domovní dveře. „Alice! Tady Eli! Otevři!“ Podívala jsem se na hodinky, bylo půl čtvrté. Dnes je středa. Kde to proboha jsem?! Jak to, že nejsem ve škole? „Buch, buch, buch.“ Vyskočím z postele. Crr, crrr! „Alice!“ Zahřmí můj přítel. „Už jdu,“ měla jsem v puse sucho. Otevřela jsem dveře, zakručelo mi v břichu. „Ty jsi v pyžamu?“ Překvapeně se otázal Eli. „Je to noční košile,“ konstatovala jsem. Stál ve dveřích, čekal až ho pozvu. Nechtělo se mi, ale nakonec jsem jenom pokynula rukou. „Co tady vůbec děláš?“ Zeptala jsem se podrážděně. „Měli jsme o tebe strach, milá Alice. Amy říkala, že když s tebou mluvila posledně, žes zněla divně. Musela něco zařídit, tak jsem ti přinesl úkoly já. A přišel jsem ti, samozřejmě, zvednout náladu, “ usmál se. To měl vždy kolem pusy takové lehoučké vrásky ve tvaru véčka? „Cos celý den dělala,“ pokoušel se znít starostlivě, ale tušila jsem, že je jenom zvědavý. Zvědavý, co ta divná kamarádka jeho dívky celý den dělala. Neodpovídala jsem. Batoh položil vedle pohovky. Svlékl si bundu, přišel ke mně, chytl mě za ruce, zpříma se mi podíval do očí a řekl: „Hele, Alice, vím, že se musíš cítit strašně. Pochop, my s tebou soucítíme,“ upřeně sledoval můj výraz. Ani jsem se nepohla. „Nic nevíš, nic nechápeš,“ řekla jsem pohoršeně. Pustil mě. Obešel pohovku a rozkřikl se: „Tak abys věděla, nejsi jediná, koho něco trápí! Amy má taky nějaké problémy a myslíš, že se zašívá doma?“
„Jenže Amy žít chce. Ale já ne!“ Rozzuřeně jsem udělala krok směrem k němu „Krom toho, má někoho, kdo ji vyslechne, kdo ji pomůže! Já NE!“
„Ale jo! Jenomže TY, ty jsi zaměřená jenom na Toma či Meg! Ale no tak, Alice! Nebuď tak hrdá. Přijmi porážku…“
Rozplakala jsem se. Klesla jsem do měkkého koberce mezi televizí a pohovkou v našem obýváku. Eli stál. „Jaké problémy má Amy?“ Zeptala jsem se asi po deseti minutách intenzivního pláče. Eli se mezitím posadil na pohovku naproti mně. Držel si hlavu: „Něco doma, nevím, nic mi neřekne, ale třeba tobě by řekla… Co takhle, kdybychom za ní zašli? Domů se vrátí kolem páté, tak tam zajděme. Počkáme na ni a budete si moct popovídat. Jako za 'starých časů'. Souhlas?“ Němě jsem přikývla.
Pršelo. Jemně. Nechávala jsem drobné kapičky dopadat na holé tváře. Stáli jsme na zastávce v Rosellage. Eli volal Amy, pro jistotu, aby věděla. Potom mi řekl, že nakonec půjdeme k němu, Amy že za námi dojde. U Elie to vonělo pryskyřicí. Seděli jsme dole v obýváku. Dělali jsme úkoly. Cítila jsem se lépe. Přiběhl Eliův pes, Deamon, a celou mě poolizoval. Zvedlo mi to náladu. To jak byl jednoduše šťastný jenom z toho, že jsem přišla.
Amy nedorazila. Tak jsme si povídali sami. Jeho maminka nám přinesla domácí koláčky. Byly výborné. Před šestou jsem pro jistotu volala mamince, aby věděla, kde jsem. Domů jsem se vrátila v lepší formě, než v jaké jsem dům opouštěla. Maminka si všimla, že se něco stalo, ale netušila co…
Komentáře:
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.