Home, sweet home
Jak je ten náš domeček malinký! A krásný. Malebný. Ach, a ta vůně, když jsem otevřela domovní dveře. Čistá vůně. Vůně přírody – dřeva, nachystaného vedle krbu, bylinek, pověšených ve váčcích na dveřích spižírny, květin. A ty barvy. Tolik různých odstínů různých barev. Projel mnou záchvěv štěstí. Roztřásly se mi ruce i nohy. Podlomila se mi kolena a z očí mi ukáplo několik droboučkých slziček. „Vítej zpátky, Alice“, objala mě maminka. Pověsila jsem svůj kabát na věšák vedle jejího. Vytáhla jsem nám oběma papuče a boty jsem uložila na místo. Maminka zatím vzala můj kufr a chtěla ho odnést do mého pokoje. „Mami, já to zvládnu, v pohodě“, usmála jsem se na ni a vzala jí ho z ruky. „Udělám nám čaj“, řekla tedy, ještě dojatá z toho, že jsem se konečně vrátila.
Bylo půl třetí, když jsme dorazily domů. Maminka vařila čaj a připravovala svačinu, zatímco já jsem se vítala s Ruth a se svým pokojíkem, který jsem neviděla od poloviny října. Nic se v něm nezměnilo. Všechny věci byly na svém místě. No možná byly trošku posunuté, když mi tady maminka uklízela a udržovala pokoj v obyvatelném stavu. Bylo vysáto, prach byl utřený, postel převlečená, květiny zalité. Vybalila jsem si kufr – vlastně jsem ho odtáhla do koupelny a všechny věci jsem vysypala do koše na prádlo. To, co jsem měla na sobě, jsem tam přidala a šla jsem se osprchovat. Chtěla jsem ze sebe smýt ten nemocniční pach. Umyla jsem si i vlasy. Bylo to hrozně příjemné. Byla jsem sama a čistá. Potom jsem se převlékla do „domácích šatů“ – bílá „spodnička“ s kulatým výstřihem a dlouhými volnými rukávy, přes ni béžová široká sukně a šedá vlněná vestička. Vlasy, ještě mokré, jsem si sepnula skřipcem.
„Moc ti to sluší,“ poznamenala maminka, když jsme do sebe v kuchyni lily horký čaj a ládovaly se koláčem. „Když jsi byla nahoře, volal pan Chestnut“, poznamenala, jakoby nic. Rozsvítily se mi oči a srdce mi začalo tlouct jako o závod: „Jak se má?“
„Ptal se na tebe.“
„Cos mu řekla?“
„Že se máš dobře a že mu zavoláš.“
„Děkuji,“ a políbila jsem ji na tvář. Děkuji, žes mi to řekla, děkuji za svačinu, děkuji, že už jsem doma. Dolila jsem si čaj a šla jsem umýt talíře. „Musím jet do Willgity. Zvládneš to tady sama?“ optala se maminka starostlivě. „Jasně,“ řekla jsem.
Když maminka odešla, byla už tma, usedla jsem k piánu. Pamatuju si to ještě? Snad. Otevřela jsem bílé víko a prsty jsem opatrně položila na klávesy. Zavřela jsem oči. Prostředníček našel jako první správnou klávesu a podle něj se pak přidaly i ostatní prsty. Celý obývací pokoj zaplnila Schubertova Fantazie pro dva klavíry f mol. Tedy – jenom v mém podání. Chyběl mi druhý klavír. Jsem zvědavá, kdo to na tom Vánočním koncertě hrál s Cloe místo mě… Měla bych zavolat panu Cytheryckovi.
Spokojeně, že si to celé pamatuju, jsem vstala od klavíru a vytočila jsem číslo na Scotta Cytherycka: „Píííp, píííp. Scott Cytheryck, prosím?“
„Dobré odpoledne Scotte, tady Alice Titmouse.“
„Ah, dobrý den Alice, jak se máte? Už jste doma?“
„Ano, proto Vám volám. Přijely jsme v pořádku.
Víte co, pamatuju si celou Schubertovu skladbu, kterou jsem měla letos hrát na Vánočním koncertě…“, rychle jsem zadrmolila, jenom, abych něco řekla.
„No vidíte, to je úžasné. Už jste s někým mluvila? Vědí přátelé, že jste se už vrátila?“
„Asi to ještě nevědí.“ Doufám.
„Nebojte, nezapomeňte, že to jste pořád Vy, ta stará dobrá Alice…“ To mi říkat nemusel, toho si bohužel jsem vědoma moc dobře… „Nezlobte se Alice, už budu muset jít, volají mě. Každopádně držím palce. A nezapomeňte – ten z přátel, se kterým budete mluvit jako s prvním, ten Vám bude umět v budoucnu pomoct nejlépe.“
„Nezapomenu. A děkuji.“
„Nemáte zač. Opět se ozvěte. Naslyšenou.“
„Nashledanou.“
„Pip, Pip, Pip.“ Tak to bylo rychlé. No, nevadí, ráda jsem ho slyšela. Má velmi příjemný hlas. Skoro jako pan Chestnut. Zavolám mu? Hmmm, ne, dnes ještě ne. Zítra. Dneska budu ještě lenošit. Tak jsem si tedy udělala horkou čokoládu a z knihovničky vytáhla Jane Austenovou. Pohodlně jsem se usadila na pohovku a Ruth si vyskočila ke mně. „Ťuk, ťuk.“ Co to? Vždyť přece nikdo neví, že jsem doma. Možná to je někdo pro maminku. To se mi nechce otvírat. Potichu jsem tedy vstala a koukla jsem se z okna, jestli náhodou neuvidím, kdo to takhle večer klepe na naše dveře. Že by si maminka za mojí nepřítomnosti našla přítele?
Emma! Vystřelila jsem ke dveřím. „Emmo! Ahoj, co ty tady… děláš?“
„Ahoj Alice,“ ozval se Emmin sladký hlas, „můžu jít dál? Přinesla jsem cukroví,“ šibalsky se usmála. „Jo, jasně pojď dovnitř. Vítej v mém království.“
„Opravdu je to tak trochu zámeček, je krásný,“ podržela jsem jí kabát, přičemž se její vlasy dotkly mé ruky, což způsobilo lehounké zašimrání v podbřišku. „Děkuji, pojď dál, provedu tě, jestli chceš.“
„To budu ráda.“ Nejprve jsem ji ukázala kuchyň. Byla z ní hotová, říkala, že je velmi starobyle zařízená, že se jí to moc líbí, a že je praktická. Potom jsem ji zavedla do obýváku a řekla jsem: „Nahoře je ještě můj a maminčin pokoj a ještě koupelna, ale zatím bychom zůstaly tady. Posaď se,“ ukázala jsem na bledě béžovou pohovku. Emma si tedy sedla, krabici s cukrovím postavila na stolek před televizí. Chvíli jsme mlčely. Potom se rozhlédla po pokoji a pohledem se zastavila na piánu. „Chceš něco zahrát?“ nabídla jsem se. Lehce přikývla. Posadila jsem se za klavír a začala jsem hrát Schuberta. Emma přešla vedle mě, opatrně položila prsty na klávesy a od dalšího taktu jsme hrály společně. Překvapeně jsem na ni pohlédla. Usmála se. „Hrála jsem ho. S Cloe. Na tom koncertě…“ obličej ji posmutněl. Přestala jsem. „Nevěděla jsem, že hraješ. No,… vlastně pořád o tobě toho moc nevím, naposledy jsem tě viděla ve škole ten první den. Proč ses tak dlouho ve škole neukázala?“ Ani nevím, jestli jsem tu poslední otázku řekla nahlas. Každopádně to ticho bylo ohlušující. Srdce se mi svíralo bolestí. „Ve škole jsem nebyla jenom dva týdny, měla jsem chřipku,“ dodala Emma potichu. Mlčela jsem. „Ale ty jsi tam potom taky už nebyla.“
„Jak to víš?“
„Protože když jsem se vrátila do školy, dozvěděla jsem se, že spolu máme dělat prezentaci do dějepisu a když jsem se ptala, jestli to nemůžu dělat sama, Rewt mi řekl, že to je něco jako pololetní práce, při níž se máme naučit spolupracovat s jiným člověkem a protože jsme při zadávání ani jedna nebyly ve škole, zbyly jsme si,“ vychrlila na mě Emma. Neměla jsem slov. Co bych jí k tomu taky mohla říct. O chvilku později už pokračovala klidnějším hlasem: „Tak jsem se tě potom snažila zastihnout a tvoji kamarádi mi řekli, že… že s tebou raději nemám počítat,“ na tváři se jí začervenal ruměnec, „že neví kdy se vrátíš,“ opatrně pokračovala, „a… potom jsme se trošku skamarádili a,“ no tak, Emmo, jen to řekni, stejně vím, co chceš říct. „A řekli mi, žes odjela na Slovinsko, za babičkou.“ Co? Lhali jí? Proč? Znehybněla jsem, pusu dokořán, před očima mlhu. „Slovensko, je to s éčkem,“ řekla jsem a otřepala jsem se, „maminka je napůl Slovenka,“ no, možná je přeci jen lepší, že to neví, pomyslela jsem si s úlevou. A Emma pokračovala o poznání pokojnějším hlasem: „Myslela jsem, že se budeš zlobit, že mi to řekli, bez tvého svolení. No a dneska mi právě volal Tom, že ses prý už vrátila, tak jsem si řekla, že tě navštívím. Kde je vlastně tvoje mám?“
„Jela do Willgity, nezlobím se, v žádném případě. Já to chápu – tys mi prostě přišla vynadat, že jsem tě nechala dělat ten děják samotnou, viď,“ Emma se zasmála a pravila: „Vlastně jsem ještě ani pořádně nezačala, ale asi nějak tak jsem to myslela.“ Taky jsem se zasmála. Potom jsme si povídali až do večera, než se vrátila maminka. Emma se jí představila a hned se rozloučila se slovy, že už je pozdě a že musí jít domů, na večeři. Šla jsem ji vyprovodit na zastávku.
„Děkuju, že ses za mnou zastavila. Moc mě to potěšilo,“ řekla jsem.
„Takže kdy se pustíme do toho projektu?“ zašklebila se na mě.
„Dnes je pátek, třeba zítra?“
„Dobře, ale kde?“
„No, jestli ti to nevadí, můžeme u mě. Knih mám na to dost.“
„Fajn. Přijdu ve dvě?“
„Budu se těšit, už ti to jede, tak ahoj,“ otočila jsem se a rozběhla se domů. Pořád jsem přemítala, jestli je všechno to, co mi Emma o sobě prozradila pravda. No, ale, proč by mi vlastně lhala?
Komentáře:
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.