Je mi smutno
Určitě každého někdy něco podobného napadlo – jak se říká, že některé nemoci jsou prostě nevyléčitelné… a láska, že je nemoc… Je-li láska nemoc, pak může být (a nejspíš i je) právě jednou z těch nevyléčitelných. Jeden teď neví, jestli se má víc bát smrti, nebo lásky. Ani u jedné nevíme, co bude, až přijdou… (někteří si myslí, že když ta druhá odejde, přijde první… ale s tím nemohu souhlasit – neboť zastávám názor, že stejně jako smrt zažije člověk lásku jen jednou během svého života. Vyjímám z pojmu „láska“ naprosto běžné zamilované stavy. Ovšem někdy je více než náročné od sebe tyto dva rozeznat.)
Je mi smutno.
Když se podívám nahoru,
na oblohu, a vidím modrý odraz moře,
a nebo koukám do oken vesmíru.
Je mi smutno.
Nad ranní kávou, večerním čajem…
Padá listí, déšť… tak krásně melancholický je tento podzim.
Směju se, tančím… a i tak mi je smutno.
Peču koláče a cukroví a šiju a moc se snažím nebýt
smutná, jen ty mlhavý vidiny mi nepomáhaj'.
Je mi smutno.
Při vzpomínce
na zimní bobování, na to, jak jsme nestihli postavit sněhuláka, jak's do sněhu vyšlapal srdíčko s našimi iniciály,
na jarní dovádění na dětském hřišti, na houpačky, na kytku, co's mi strčil za ucho,
na letní bláznění v bazéně, na krásy Jeseníků, na lechtání a neopravdový rvačky,
na podzimní nekonečné procházky, na studené ruce a hřejivá slova.
Je mi smutno
po ranních procházkách,
po večerním loučení.
Bytostně mi je smutno po vřelosti vítání a souznění.
Je mi smutno,
a i když vím z čeho,
stejně s tím nic nezmůžu.