Nové kamarádství

03.09.2011 23:03

Ráno jsem šla na zahradu. V pyžamu. Sedla jsem si na houpačku. Ruth se šla vyvenčit. Houpala jsem se dobrou hodinu. Přemýšlela jsem. Létala jsem až do nebes! Přišla maminka. Taky v pyžamu. „Pojď, dáme si snídani a zahrajeme si karty. A ty mi řekneš co tě trápí.“ Vstala jsem, objala ji a rozplakala se. Pohladila mě. V kuchyni voněla káva a vafle. Hrálo rádio. Staré, příjemné písničky. „Copak se stalo Alinko?“ Maminko moje milá, to kdybych věděla! Něco bych s tím určitě udělala. „Tom,“ řekla jsem bezvýrazně. „Ignoruje mě. Pořád se zajímá jenom o tu svoji Kate! A představ si, řekl mi, že raději bude s ní, než se mnou!“ Pravila jsem podrážděně. Maminka kývala hlavou. Potom řekla: „Třeba se o něj nechce dělit. Třeba je příšerně žárlivá a když od Toma slyšela, že jste velmi blízcí přátelé, začala prostě žárlit… Vždyť, konec konců, i ty ho chceš mít jenom pro sebe, no ne?“ „Ale to je něco docela jiného!“ Vykřikla jsem. Vysvětlovat jí to nemůžu. Nepochopila by to. „A Meg,“ řekla jsem tichounce. „Dozvěděla jsem se od Elie, že se prý odstěhovala do Londýna nebo co! A neřekla mi to, chápeš. Nic, ani zmínku… Prostě, oba se na mě vykašlali!“ Ach, kéž bych tak dokázala poručit těm hloupým slzám…

Ve své věžičce jsem se po snídani pokoušela dovolat Meg. Pevná linka neexistovala a když jsem jí volala na mobil, vždy se ozvalo: „Ahoj. Voláte na číslo Megan Jessicky Downové. Život v malé, nudné vesnici nás už omrzel. Celá rodina jsme se proto přestěhovali do Londýna. Chci na svůj dosavadní život zapomenout. Nepokoušejte se mě nadále kontaktovat. Promiň Latino.“ To poslední patřilo mně. Bylo to upřímné, ale tvrdé. Volala jsem jí asi tisíc krát. A vždycky se to po dokončení jejího monologu vypnulo. Co to má k čertu znamenat!? Nechápu to. Byly jsme si blízké, proč mi nic neřekla? Duše opustila moje tělo a vyletěla k mému tajnému paloučku. Který jsem jí vlastně ani nestihla ukázat. Lehla jsem si na postel. Byla ve mně prázdnota. Nic jsem necítila. Někdo přišel na návštěvu, slyšela jsem klepání na domovní dveře, které normálně neslyším. Vrznutí při otvírání. Dupání po schodech. Otevřely se dveře mého pokoje a v nich jsem uviděla přes kouřovou clonu Elie. Co ten tady dělá? Vždyť mě ani nemá rád! Ani se mnou nemluví. A trpí mě jenom kvůli Amy. „Čau, můžu?“ Vždycky zněl jeho hlas jako pilování suchého dříví, tak… hrubě? Otřela jsem si slzy. Přeci nebudu plakat v přítomnosti muže a ještě navíc takového, který mě nemá rád. Posadila jsem se. „Co chceš?“ Zachroptěl můj hlas. Jak by ne, když jsem křičela ze všech sil, i když ne doopravdy, jenom v mé mysli! „Poslala mě sem Amy. Přišla by sama, ale má klavír a spoustu úkolů. Posílá ti tohle,“ podal mi balíček velikosti krabice od bot. „Co to je?“ Rozvázala jsem červenou mašličku a rozbalila bledě žlutý balící papír. „Nevím, zakázala mi se na to podívat.“ Byly to dopisy, kresby, staré písničky a básničky, co jsme si jako děti napsali. My čtyři – Amy, Meg, Tom a já. Na půdě Rosellagického kostela. Pan farář nás tam vždycky pustil, když jsme mu na oplátku přinesli nějaké dobroty, co upekly naše maminky. Eli se posadil blíž a díval se na obrázek, který jsem zrovna držela v ruce. Byly na něm čtyři symboly. „Tu notu nakreslila Amy,“ řekla jsem tiše. „A proč?“ Taková hloupá otázka! Copak k tomu musí být důvod!? Bylo nám osm, kreslili jsme, co nás napadlo. „Nevím, zeptej se jí. Meg nakreslila tu růži, já lilii a Tom kladivo,“ rozesmálo mě to. Eli se na mě nechápavě díval. Nechtělo se mi mu to vysvětlovat, ať mu to vysvětlí Amy. Je to její kluk. „Hele, Ali, je mi líto co teď cítíš. Věř mi, opravdu je. Vždycky jsem věděl, že jsi divná, teď už vím, čím to bylo. Teda je.“ Zvedla jsem obočí a čekala, až bude pokračovat. „Amy mi to řekla. To o tobě a Meg, o tobě a Tomovi, o tvé 'rodině' a o tvých… problémech.“ Odmlčel se. „Ale nezlob se na ni, já to z ní vytáh'. Pořád se tě zastávala, tak jsme se pohádali a potom –“ „Dobrý Elii, to nevadí. Asi je líp, že to teď víš. A mrzí mě, že jste se kvůli mně hádali.“ Usmál se. „Ale taky jsme se usmiřovali. A to bylo fajn.“ Alespoň něco pozitivního za ten dnešek. Téměř do osmy jsme byli u mě v pokoji a povídali si. Já mu vyprávěla vše, co jsme jako děti podnikali a on mi na oplátku pověděl o sobě. O své rodině. Večer jsem ulehala s myšlenkou, že všechno zlé je přeci jen k něčemu dobré – tím že jsem se „pohádala“ s Tomem a „dostala kopačky“ od Meg – jsem se sblížila s novým kamarádem, který mi, doufám, v budoucnu bude oporou.