Proč ptáci létat smí? ...a já ne?
Smutek neodcházel. S ubývajícími dny se nezmenšoval. Měla jsem před očima černou clonu. Necítila jsem se ve své kůži. Nic se mi nechtělo dělat. Amy s Eliem mě zvali, abych šla s nimi na koncert, do cukrárny, do kina, do parku, do obchodu… vždy jsem odmítla. Chyběla mi chuť do života. Sama jsem se nad tím divila. Jak je to možné? Vždyť se nejedná o konec světa! Pouze se se mnou přestali přátelit dva lidé. Lidé, kteří, shodou okolností, byli pro mě nejdůležitějšími lidmi v mém životě. To oni mi pomohli v nejtěžších chvílích. A teď mě oba najednou opustili. Jak nespravedlivé. S Meg jsem se už nepokoušela spojit. No pořád jsem na ni myslela. Na její oči. Chyběla mi. Chybí mi. Stále. Toma jsem vídala ve škole, ale totálně se ode mě izoloval. Na hodinách si sedal úplně dopředu. Při obědech si přisedal k lidem, o kterých jsem ani nevěděla že znal, v autobuse se bavil s jedenáctiletým nafoukaným Petrem a na chodbách předstíral, že mě nevidí. Nezdravil mě, pochopitelně. Dokonce do mě několikrát vrazil. Při každém nárazu jsem měla pocit, že mé srdce puká stále více. Z celého toho neštěstí jsem napsala básničku O lásce. Nemyslím jenom lásku mileneckou, kterou jsem cítila vůči Meg, ale i lásku přátelskou, kterou vlastně zneuctil Tom.
Dnes pršelo. Stromky začaly ztrácet první lístky. Vítr si s nimi hrál. Volal pan Chestnut. Ptal se, jak se mám. Že se mám zastavit. Třeba rovnou po škole, Tom že prý stejně bývá až do večera u Kate a jemu je smutno. Že si se mnou rád povídá. Abych tedy přišla. Jen jestli to neříká jen tak, aby mě potěšil. Ale i kdyby, stejně se mu to nepodařilo. I přes to jsem slíbila, že přijdu. Třeba v pátek. Napsala jsem úkol do španělštiny a udělala jsem si palačinky. I když bylo půl čtvrté. Od Amy jsem se dozvěděla, že od října k nám má začít chodit nová studentka. Nejsme zas tak velká škola, aby o tom všichni nevěděli. Prý z Norska. Pecka. Ale, co když se spřátelí s Tomem? A Amy? A Eliem, se kterým jsem ani pořádně neměla možnost nic prožít? Co když to bude taková mrcha, jaká byla, tedy vlastně stále je, Manon! Myslím, že ona mi ze všech ženských ublížila nejvíce… Co když Tom a i všichni ostatní podlehnou!
Buch, buch, buch. Srdce? Moje? Kde je? Proč bije tak nahlas? Proč je najednou můj pokojíček o tolik menší. Shodila jsem ze sebe šaty, natáhla si teplákovku a gumáky a vyběhla do lesa. Bylo pět. Zamkla jsem? Nepamatuji si. Běžím. Automaticky – pravá, levá, přímo do lesa. Proběhla jsem kolem hájovny. Pan hajný byl uvnitř. Kouřilo se z komína. Běžela jsem dál, až na svůj tajný palouček. Také byl jen takhle velký? Vlastně spíš malý? A ty stromy, byly vždy tak drobné, holé, ošklivé? Tráva přeci nikdy nesahala až ke kolenům! Co se to k čertu děje? Všechno je stísněné. Kde najdu volnost? Rozběhla jsem se na východ, k moři. K několikametrovému útesu nad mořem. Stojím na kraji našeho ostrova. Proč nejsem pták? Teď bych vzlétla. Třeba vzlétnu i tak. Když budu hodně mávat rukama. A pořádně se rozběhnu– Udělala jsem několik kroků vzad. Proč ptáci smí létat? A já ne?! Také chci být svobodná! Když se hodně odrazím…
Sluneční paprsky dopadají na naše smějící se tváře. Pijeme čaj a jíme sušenky. Tom hraje na klavír. Amy tančí s Eliem, já s Meg. Meg zpívá. Překrásně. Cítím štěstí z tohoto okamžiku. Nestalo se. Ale mohlo by. Bývalo by mohlo; Meg sedí na houpačce, povídá o své milované latině. Já ji poslouchám. Jíme špagety. Slunce zapadá. Hraje rádio; Venku prší. Je květen. Déšť voní. Obě sedíme v okně, Ruth na kolenou, držíme se za ruce a posloucháme to překrásné ticho… Tento život si přeji. Ten už ale nikdy nebude!
…klesnu do trávy. Spustí se bouřka. Stmívá se. Nikdy se nikdo nedoví, co jsem tady dělala. Ale kdybych to dokončila, dověděli by se. Třeba by je to alespoň trošinku mrzelo. A nebo by si spíš oddechli. Celá promočená vstanu a pomalu vyrazím domů. Maminka sedí v kuchyni. „Nezamkla jsi,“ řekne smutným, tichým hlasem. „Promiň.“ Stále sedí. Nedívá se na mě. Zouvám si boty. Asi se nezlobí. Potom vstane, přijde až ke mně, chytne mě za ramena a zatřese mnou: „Alice Margaret Titmouseová! Můžeš mi laskavě vysvětlit kde jsi byla!?“ Neptá se. Moc dobře to ví. Obejme mě. Nechci to, ale nechám ji. Pláče. Já už ne. Když mě pustí, pomalu odejdu do koupelny. Je mi zima. Sedím ve vaně a nechávám na sebe dopadat horkou vodu.
Komentáře:
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.