Prší, prší...
Prší. V noci byla ohromná bouřka. Hřmělo a blesky běhaly po obloze a vytvářely tím nádherné obrazce. Ruth se stočila do klubíčka pod moji peřinu a klidně spinkala. Já jsem seděla ve své věžičce na okně a sledovala tu náramnou podívanou. Kolem druhé bouřka ustala. Už jenom pršelo. Tak jsem si šla lehnout. Měla jsem příšerné sny. Vzbudila jsem se v pět a odmítala jsem si znovu lehnout. Rozhodla jsem se malovat. Prvně jsem si skočila do koupelny se zkulturnit, uvařila jsem si čaj (výborný čaj – obsahuje sedm bylinek, kopřiva, zelený čaj, citrónová tráva, máta, šípky, růže a zázvor, a já si tam ještě přidávám, jen tak, pro chuť, jeden lístek heřmánku) a rozložila jsem si malířský stojan, který jsem dostala ke čtrnáctinám od Toma a pana Chestnuta spolu s krásnou dřevěnou paletou (vše ručně vyrobeno – Tomův nápad). Od té doby jsem jej použila jen párkrát. Rozhodla jsem se stojan postavit ve své věžičce před okna, které jsem, všechny tři, otevřela, abych si ochladila hlavu ranním, čerstvým vzduchem. Celý východ byl pokrytý tmavými mraky. Ale i přesto jsem zahlédla několik tenoučkých paprsků, kterak se pokoušejí probudit mokrou přírodu. Ještě jsem nevěděla, co konkrétně chci malovat. Tak jsem zavřela oči, štětec namočila do nahodilé barvy a udělala čáru přes celé plátno. Byla to klikatá čára od dolního levého rohu směrem k hornímu pravému. Vypadalo to, jako proužek krve. Jenže tekla zespodu nahoru. Proto jsem plátno otočila. Proužek krve. Odkud teče hustá, rudá krev? Z jak velké rány může vytékat tento proužek? Chvíli jsem čáranici na plátně sledovala. Ona uschla. Tím více vypadala, jako skutečná. Ručička se mezitím blížila tři čtvrtě na šest, čaj zmizel. Nakonec jsem se rozhodla pro ústa. Krev vytéká z pravého koutku spodního rtu. Rty jsem namalovala bledě růžové, až bílé. Nahoru se mi ještě vešel kus brady a pravého líce, ale už bez nosu či očí. Proužek tekl přes krk až k loketní jamce pravé ruky. Dále jsem nakreslila levou ruku a do ní větvičku akátu. I s květem. Tělo jsem nechala nahé, bílé. Pozadí jsem zaplnila tmou. „Ťuk, ťuk. Můžu dál?“, ozval se ospalý hlas mojí maminky. Zpanikařila jsem. Nechtěla jsem, aby to viděla, proto jsem zavolala: „Hned jsem dole, převlékám se.“ Chvíli bylo ticho, pak odvětila: „Dobře, budu v kuchyni.“ Tak to bylo o fous. Schovala jsem stojan vedle skříně kam není vidět ode dveří.
Společně jsme si s maminkou daly na snídani vajíčkovou praženici s chlebem a černou kávou. Bylo osm. Máma říkala, že se v noci vůbec nevyspala. U snídaně jsme seděly dobrou hodinu. Maminka se šla potom převléct a já mezitím umyla nádobí. Nalila jsem mléko pro Ruth. Jako dáma se nesla ladnou chůzí do kuchyně s ocasem zvednutým vzhůru. Pomyslela jsem si, ty jsi teda herečka. Pohladila jsem ji po hlavičce a šla si sednout k televizi. Dopoledne uteklo rychle. Dívaly jsme se na nějaké seriály, smáli jsme, plakaly, podle situace. Na oběd maminka uvařila jakési indické jídlo. Nový recept. Bylo to … chutné. Po obědě šla maminka šít. Měla nějakou zakázku – večerní šaty. Nechtěla mi je ukázat. Prý si ještě musím chvilku počkat.
Venku stále pršelo. Chtěla jsem trochu uklidit zahradu, vytrhat plevel, sklidit ovoce a zeleninu, otrhat suché listí a tak, ale protože pršelo, tvrdla jsem doma. Chvíli jsem si hrála s Ruth, ale po chvilce ji to přestalo bavit, odpochodovala k pohovce kam se natáhla jako žížala, tak jsem šla hrát na piáno. Kolem třetí někdo zaklepal na dveře. Šla jsem otevřít a ve dveřích nestál nikdo jiný než na kost promočený Tom: „Ahoj, můžu dál?“
„K čertu, co ty tady? Co nevidíš, že leje?“
„Děda jel do Willgity. Něco prý musí zařídit. No a mě se nechtělo být doma samotnému. Tak jsem přijel. Jsi ráda?“ A šibalsky se usmál.
„Jsem nadšená. Pojď, dám ti něco suchého, jinak se nastydneš.“ Vyšli jsme do mojí věžičky a já ze skříně vytáhla staré tepláky a vytahané tričko. „Tu máš. Převlíkni se. Jdu si udělat čaj, jaký chceš?“ Chvíli přemýšlel a pak vyhrkl: „Borovicový.“
„Hm.“ Ironicky jsem se usmála. „A nechceš třeba smrkový? Nebo jedlový? Možná mám i modřínový počkej kouknu se.“ Otevřela jsem imaginární skříňku – „Ne, nemám. Promiň.“
„Tak teda ten co ty.“
„Už se to nese. A vzala jsem i koláč. Upekla jsem takový výborný. Jmenuje se Dámský dort, je celý z čokolády a…“ Když jsem otevřela dveře uviděla jsem ho, jak zírá na můj obraz. „Alice, to je nádhera. Nevěděl jsem, že umíš takhle malovat.“
„Neumím.“ Odsekla jsem. Škubla jsem jím a podrážděně mu řekla: „Nečum na to. A pij, nebo ti to vystydne.“ A otočila jsem obraz ke zdi. „Tak, co budeme dělat?“, zeptala jsem se již poněkud klidněji po několika doušcích uklidňujícího čaje a po tom, co jsem jeho mokré oblečení pověsila na topení. Tom mlčel. „Co třeba, kdybys mi četl. Ráda tě poslouchám.“, usmála jsem se na něj.
„Cestu kolem světa za osmdesát dní?“
„Jo“, přikývla jsem se smíchem.
Tak mi chvíli četl, potom jsme se bavili o Vernových příbězích. Tom vášnivě vyprávěl o jeho vynálezech a o tom, co napadlo jeho samotného. Vždy když o tomto začne mluvit, jednoduše ho přestanu poslouchat. Jenom kývám hlavou, říkám, že je šikovný, a si ten jeho vynález ráda prohlédnu, ale raději až někdy jindy… Potom jsme chvíli hráli plácanou, karty, debatovali o moderním umění (Tom se ho nesmírně zastával, tvrdil, že svět se musí vyvíjet ve všech směrech, i v umění, já naopak byla proti, protože mi přijde bez hloubky) a potom najednou maminka vešla za námi se slovy, ať jdeme na večeři.
Po večeři jsem šla Toma vyprovodit. „Alice, jenom kousek, ať se ti něco nestane!“, naléhala maminka. Protočila jsem panenky a chytila se Toma za loket.
„Máš krásné šaty“, prohodil z ničeho nic Tom. „Díky, vlastně to je halenka a sukně, ale to neva“, odpověděla jsem s úsměvem. Měla jsem modrou halenku na knoflíčky, s krátkými rukávy a límečkem, měla jsem ji zapravenou v šedostříbrné sukni s tlustým pásem a mnoha volány přišitými různými směry. Večer už bylo chladněji, tak jsem měla přes ramena přehozený bílý šátek s modrými růžičkami. Bylo to jedno z mých nejvíce oblíbených oblečení, proto mě velmi těšilo, že mi je Tom pochválil. „Bylo to fajn odpoledne, díky že ses stavil.“
„Proč jsi mi nikdy neřekla, že umíš takhle malovat?“ Začal opatrně, a potom pokračovcal už méně opatrně: „Abys věděla, zlobím se na tebe.“
„Tome, … nech to být. Prostě jsem neměla ráno co dělat, ano? Je už pozdě. V pořádku dojdi domů a napiš, že se ti nic nestalo. A pozdravuj dědu.“ Objala jsem ho na rozloučenou a políbila na tvář.
„Napíšu. Ale ještě si spolu promluvíme. Nemysli si, že tomu unikneš! Dobrou Alice. Sladký sny!“
„I tobě!“ Řekla jsem a zamávala. A v duchu jsem si pomyslela, doufám, že budou lepší než dnešní noc!
Komentáře:
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.