Třikrát a dost
Chybíš mi.
Tak strašně mi chybíš, že to ani nedokážu vysvětlit. Podle všeho bych Tě ... měla bych... nechtít Tě už nikdy vidět, nemít Tě ráda, chtít na Tebe zapomenout, cítit k Tobě zášť, nenávist... (no vidíš, místo toho Tě pořád oslovuju s velkým "T"...) Při vzpomínce na Tvoje "projevy náklonnosti" k mojí osobě během posledních několika týdnů (měsíců?)... tak odtažitej... hnusnej... pořád se mi nechce věřit, žes to vůbec mohl být Ty.
Strašně mi chybí Tvoje něha. Očí, objetí, pohlazení... vlídná slova - ta hlavně. Těch jsem od Tebe slyšela naposled... dávno to už je. Možná proto, že v posledních měsících byly naše hovory trochu humorné, trochu vážné, nepříjemné ... všeliaké možné, jen ne něžné... laskavé ...
Chybíš mi.
A já za boha nedokážu pochopit proč! A ráda bych. Nejradši na světě. Třeba bych pak i přišla na to, jak se zbavit tý zatracený neutichající bolesti ...
Chybí mi možnost se na Tebe obrátit, říct Ti cokoliv (i když Ty's toho občas trošku zneužíval)... Chybí mi naše hodinové procházky ulicemi... povídání... důvěrnost... opora ...
Chybíš mi.
Neměla jsem to dovolit - nechat se strhnout "láskou" a ztratit tohle všechno. Všechny ty krásný chvíle, kterých ... nebylo málo.
Chybí mi naše přátelství...