Všichni mě opustili!
Školní rok začal celkem ve shonu. Ráno jsem zaspala. Autobus jsem stihla jen tak tak. V autobuse do Willgity (v Rosellage totiž střední škola není) jsem se od Toma dozvěděla (dokonce mě pozdravil a omluvil se, že za mnou nepřišel), že „Kate bohužel“ nechodí na Willgitonskou severní, ale na Willgitonskou jižní střední školu, takže se s ní bude moct vidět až po škole. V duchu jsem se zaradovala, že aspoň část dne ho budu mít pro sebe. První den jsme se celá škola sešla v tělocvičně. Pan ředitel měl proslov. Mluvil o bezpečnosti, odříkal nám celý školní řád, upozornil nás na nový školní systém, mluvil o důležitých studentech, o lidech, kteří pomohli škole, o tom, že nebude tolerovat rebelií a že ji bude trestat ještě přísněji než loni, popřál maturantům štěstí u maturit a i nám ostatním mnoho úspěchů (také se zmínil o skutečnosti, jak je pro školu důležitá studentská reprezentace na různých soutěžích a akcích, a že nás všechny bude maximálně podporovat) v novém školním roce. Zabralo mu to celé dvě hodiny. Potom jsme si všichni šli pro rozvrhy. To byla zase tlačenice! S Tomem jsme měli společnou angličtinu, španělštinu a chemií. Dále jsme se měli všichni jít zapsat do nějakého školního kroužku. Tom se napsala na Fyzické projekty a já na Hudebku. Jakmile jsme skončili ve škole, Tom se hned rozběhl k Willgitonské jižní. Ani se nerozloučil, syčák jeden! Bylo půl dvanácté. Nespěchala jsem. Šla jsem domů pěšky. Mohla jsem jet autobusem, přijížděl v jedenáct padesát, ale já se chtěla projít. Zašla jsem si. Nejprve jsem došla do lesa, a potom jsem šla vrchem, kolem hájovny, až domů. Nechtěla jsem mezi lidmi. Bylo mi smutno.
Druhý den jsem začínala matikou, potom biologie, dvouhodinovka dílen, oběd. Při obědě si ke mě přisedla Amy (chodí se mnou na biologii, anglinu a tělák). Myslím, že ji mohu považovat za kamarádku. Bydlí v Treetownu, jižně od Willgity. Je celkem v pohodě, má podobné zájmy jako já – hraje ne violu, ráda čte, drží se dál od lidí. Prostě jsme si sedly. Přisedl si k nám také Eli (matika, biologie a chemie) a nakonec i Tom. Eli bydlí v Carewonu. Hned jsem se ptala na Meg, jak to, že není ve škole. Eli řekl, že Meg se přestěhovala do Londýna. Divil se, že o tom nevím. Já se divila taky. Proč mi to Meg neřekla? Doma jí zavolám. Po škole jsem se připojila k Eliovi a Amy. Šli do kina. Tom šel za Kate. Dívali jsme se na nějaké sci-fi, ani jsem to nevnímala. Pořád jsem myslela na Toma a Meg. Udělala jsem jim něco? Proč se ode mě najednou drží dál? V autobuse jsem se rozhodla, že se zastavím u pana Chestnuta a počkám na Toma. Přišel až v šest.
„Ahoj Tome, promluvíme si?“
„Ahoj dědo, ahoj Alice. Ehm, tak jo.“
„Pojďme ven,“ šli jsme ke kostelu, a potom na kopec směrem ke Carewonu. Nevěděla jsem, jak začít. Vždyť já vlastně vůbec nevím, co se děje!
„Co se to s tebou děje, Tome? Poslední dobou jsi tak nějak odtažitý. Udělala jsem něco?“ Ticho. Čekala jsem. Potom promluvil:
„Radši budu s Kate, než s tebou, promiň!“ A odběhl pryč. Rozplakala jsem se. Už mě nemá rád. Dnes jsem už neměla sílu mluvit i s Meg.
Doma jsem snědla celou krabici zmrzliny a tři čokolády. Zrada od nejlepšího přítele bolí víc než zrada od milované dívky. Jenže to Tom nepochopí…
Komentáře:
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.