Zahrajeme si whist?
Ráno mě probudilo slunce zašimráním na ospalá víčka. Bylo půl šesté. Ještě se mi chtělo spát, ale věděla jsem, že pokud usnu, bude mě příšerně bolet hlava. Tak jsem si oblékla červené šaty s dlouhou sukní, rozšířenou do áčka a s bílou spodničkou, která vykukovala ze tří rozpáraných cípů, olemovanými černou sametovou stuhou, s malým výstřihem do véčka, taktéž olemovaným onou černou stuhou a s rukávy sahajícími po lokty staženými červenou šňůrkou (maminka mi je užila k patnáctinám). Nasnídala jsem se, umyla jsem nádobí, nakrmila jsem Ruth a začala jsem trénovat na klavíru. Kolem osmé mi přišla textovka. Od Toma: „Přijď do obchodu, potřebujeme pomoct… Díky. T.“ Přes rameno jsem hodila (vlastnoručně ušitou) kabelku. Vlastně to byl kus látky, molitan, kus látky, sešitý do tvaru brambory. Rychle jsem vystřelila z domu. Když už napsal Tom, muselo se stát něco strašného. Naskočila jsem na kolo a vyrazila jsem zkratkou přes les.
Ve čtvrt na devět jsem u obchůdku seskočila z kola, zamkla jsem ho u okapu a vysloveně jsem vběhla do obchůdku se slovy: „Co se děje?“
„Ahoj moje milá Alice, jak ses dnes vyspinkala?“, zeptal se pan Chestnut, klidným hlasem.
„Co se stalo, s čím potřebujete pomoct?“ Zeptala jsem se poněkud váhavě, když jsem viděla, že vše je, jak má být. Oba dva jsou živí a zdraví, obchod nehoří, ani ho nikdo nenapadl…
„Ale jen tady děláme inventůru. Poprosil jsem Toma, aby ti napsal, jestli náhodou nemáš čas a nechceš nám přijít pomoct…“, odvětil pan Chestnut a mrkl na Toma. Tom sklopil oči a dál něco psal na papír.
„Thomasi Chestnute! Já ti vrazím železný osten přímo do srdce a tento tvůj chlípný orgán ti vyrvu z hrudi!“ Křikla jsem na něj a vrhla jsem se k němu s rukou sevřenou v pěst.
Tom se nehorázně rozesmál a začali jsme se „prát.“ Pan Chestnut nás sledoval nevěřícným pohledem a trochu Toma brzdil. „Thomasi, neblázni. Přeci nechceš ublížit něžné dívence!“ (Pomyslela jsem si, že to asi dělají ty šaty a trochu mě zamrzelo, že mě vůbec nezná, naštěstí to Tom zachránil slovy:) „Na Alici není nic něžného. Ona je ztělesněním tvrdosti a síly.“ Křikl na dědečka a svalil se na mě, stiskl mi zápěstí za zády a zašeptal mi do ucha: „Mám tě“, začala jsem kopat nohama, ale bylo to marné. Takhle si na mě klidně seděl ještě asi půl minuty. Potom mi pustil ruce a slezl ze mě. Opatrně jsem se postavila (trochu se mi zatočila hlava), oprášila jsem si šaty a vypochodovala jsem z obchodu. Tom se za mnou rozběhl, chytl mě za ruku a omluvně se na mě podíval. „To ti neodpustím! Myslela jsem, že nejméně váš obchod vykradli. A vy si v klidu děláte inventůru!?“, vypravila jsem ze sebe rozčíleným hlasem. „Tak pomůžeš nám?“, nadhodil Tom. „A mám snad na výběr?“, odpověděla jsem s úsměvem.
Skončili jsme kolem jedné. Vše bylo sečteno, podtrženo a na svém místě. Pan Chestnut se už konečně vzpamatoval z toho našeho ranního výstupu. Celé dopoledne byl trošku zamlklý. Zato my jsme s Tomem žertovali a smáli se jedna báseň. Celý obchod jsme zametli, umyli okna a dveře a utřeli poličky. Když jsme skončili, pozvali mě na oběd.
Obchůdek se nacházel ve spodních prostorách jejich domu. Do bytu jsme se tedy dostali po schodech ze zahrady. Podle toho, jak vypadal spodek, soudila jsem, že nahoře se budou nacházet tak maximálně tři místnosti. Proto mě překvapilo, jak šikovně byl vršek uspořádaný, když se tam vlezlo místností pět (včetně koupelny) – jedna malá kuchyňka, Tomův pokojík, ložnice pana Chestnuta a ještě společenská místnost. V ní jsme si dali oběd. V levém rohu směrem od vchodu stál kulatý stolek s bílím ubrusem a se čtyřmi židlemi. Krásně to tam vonělo, trošku po tabáku, trošku po whisky a zralém ovoci. Na stolku ležela mísa plná jablek, hrušek, meruněk a švestek. Na konferenčním stolku před televizí byla další miska, v níž byly pro změnu hrozny. Na oběd měl pan Chestnut připravenou pizzu. Slupli jsme ji raz dva. Po obědě jsem pomohla uklidit a poté jsem ještě zůstala na čaj. Pan Chestnut dělává inventůru každý měsíc, a po ní už obchod neotvírá, takže jsme měli zbytek odpoledne volno. Všimla jsem si, jak velkou knihovnu pan Chestnut má. Má v ní spoustu naučných knih, například o vlacích, letadlech, ponorkách, taky balónech… V souvislosti s těmi vlaky jsem si vzpomněla na pana Fogga. Zeptala jsem se, jestli četli Cestu kolem světa za osmdesát dní. Shledala jsem se s kladnou odpovědí. Tak jsme si o tom tak povídali a v tom mě napadlo, že se pana Chestnuta na něco zeptám: „Pane Chestnute, umíte hrát whist?“
„Ale to víš, že ano, milá moje. Proč se ptáš?“
„A nechcete nás to s Tomem naučit?“
„Al, moc rád bych, ale jsme jenom tři, to je hra pro čtyři. Vyžaduje hodně inteligence, ale té vy dva máte víc než dost. Až někdy zase přijede ta tvá kamarádka, ta Meg, tak se stavte a já vás to velice rád naučím. Teď si můžeme zahrát třeba mariáš, to je akorát pro tři. Ten umíš?“
„Ne. Ale ráda se ho naučím“, horlivě jsem přikývla. Opět jsme se posadili, už za uklizený, stolek v rohu místnosti a pan Chestnut nás učil hrát mariáš. Páni, to byla paráda. Celé odpoledne, až do šesti, jsme nedělali nic jiného, jenom hráli, pili (samozřejmě já a Tom sirup, pan Chestnut si ovšem otevřel irskou whisku) a jedli ovoce. Před šestou mi zavolala maminka, celá vylekaná, jak to,že nejsem doma?, jestli jsem v pořádku? Obvykle jsem se vždy stihla domů vrátit do půl šesté. To maminka končí ve starožitnictví.
Tak jsem se tedy s Tomem a panem Chestnutem rozloučila a vyjela jsem domů. Doma jsem si dala horkou vanu a rovnou jsem hupla, s knížkou v ruce, do postele. Pohladila jsem Ruth a otevřela okno. Do pokoje mi proudil příjemný chladivý večerní větřík. Ani jsem nevečeřela, ani jsem si nevzala léky. Vždyť já to zvládnu i bez nich.
P.S.: První srpen si budu pamatovat, jako přelom ve svém životě, kdy jsem opět, po dlouhé době, pocítila chuť do života, sama od sebe…
Komentáře:
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.