Nic. Buch. Nic. Buch. Nic. Buch. A tak pořád dál. Slyšíte jenom své srdce. Ale nic necítíte. Vůbec nic. Ty chvíle mezi jednotlivými údery jsou neskutečně dlouhé. Jenom slyšíte své srdce. Nemáte přitom pocit, že by snad tlouklo rychleji. Nebo že by vás bolelo. Dokonce ani plakat nedokážete! A váš vlastní smích vám zní dutě. Jako kdyby ani nevycházel z vás. Ale co teď? Ty vteřiny jsou ták dlouhé…
Necítím zlobu, či vztek
ni potěšení z vlastní bolesti.
Necítím nic, co znakem je
přirozené lidskosti.
Necítím pudy, vášně, touhy.
Nevidím barvy. Neslyším zvuky.
Nevím kde jsem, jestli v ráji
nebo či v pekle se nacházím.
Nepřeji si umřít, ani žít.
Stojím někde na pomezí…
Nevím co chci, nevím nic.
Netuším, kolik času mi schází – .