Jak snadno se necháme oklamat na pohled krásnými a příjemnými věcmi! Jsme tak… povrchní. Když se něco jeví jako „dobré, správné či prospěšné“ dále už nepřemýšlíme jestli v tom není ukryt nějaký „háček“. On obvykle tedy bývá. A my na to přijdeme pozdě. A nebo raději vůbec ne. Ale to je škoda. Protože bychom mohli. Stačilo by jen „mít oči dokořán“ a nebát se „ptát“…
S každým kousnutím
do toho kouzelného
jablka se měním
a umírá ve mně
moje staré já. Nevím,
jestli něco změním,
když se tomu budu vzpírat.
Jen se tak poddat
té nové krajině, ve které nyní žiji.
Upustit ode všeho starého
a špatného. Přijmout ji,
tu novou chuť života,
kterou mi nutí ono jablko.
A náhle vidí moje oko
svět barevnější, i když ví
že je to pouhá iluze chuti.