Správněji by se to mělo jmenovat „O zamilovanosti“. Láska a zamilovanost jsou totiž dvě naprosto odlišné věci! Člověk může být do někoho zamilovaný, ale potom ho nikdy nemusí milovat – zamilovanost vyprchá! Ale když už někoho milujete tak jste s největší pravděpodobností zamilovaností prošli. Ta zamilovanost, poblouznění, do někoho je krásná, to ano, ale ona vás oslepuje, vy nevidíte, jste slepí a snadno zranitelní… Ale zamilovanost je příliš dlouhé a krkolomné slova, tak jsem použila, ačkoliv nesprávně, slovo láska.
V klíně rozečtenou knihu,
v ruce pohár s vínem,
v hlavě zmatek a
v očích žal.
Se zlomeným srdcem v hrudi
sedím u krbu, ve tmě, sám.
A přemýšlím, proč se srdce
nikdy nezlomí najednou.
Proč dlouho a bolestivě
pomalinku praská?
Člověk si aspoň v tento okamžik
uvědomí, čeho schopná je láska.
Láska je kurva, bestie!
A přece, když k nám opět přijde
a sladce se na nás usměje,
dovolíme jí manipulovat
se svým srdcem, se svým životem.
Dovolíme jí, aby nás dostala opět
do neštěstí. Stojí nám to za to?
Milovat? Milovat a trpět.
Jenom kvůli jejímu potěšení?
Co z toho, vlastně máme my?
Jenom bolest a utrpení. Proč tedy
nebojujeme proti té potvoře?
Jako víla pohádková
mámí naše smysly
a my se jí poddáváme,
i když víme,
že to jsou jenom přeludy.
Hraje si s námi jako s dětmi,
které věří na zázraky.
A my se nebráníme.
Ale proč? Bojíme se? Asi ano.
Máme strach, že bychom neuspěli.
Radši se schováváme v koutě,
s děravým srdcem, a brečíme do polštáře.
Místo abychom s odhodláním v hlase
zakřičeli: Nás nedostaneš! Bestie!
S nůší plnou jedovatých hub
stojíme před jejím vchodem
a nedokážeme ji s pevným pohledem
onen jed věnovat bez toho,
aniž bychom se necítili provinile
i přesto, že máme pravdu. A máme!
A víno v poháru dojde,
vstanu, zavřu knihu
zhasnu lampu
a srdce nechám puklé...