A zde z pohledu druhé zúčastněné…
Je krásný podzimní podvečer.
Dnešní den byl dokonalý.
Jaký asi bude večer?
Věřím, že bude kouzelný...
Listí ve větvích šumí.
Schyluje se k dešti.
Stojím pod střechou z koruny lípy
a čekám, jestli se odváží udělat krok ke mně.
Hledí na mne, zpod dlouhých řas,
hluboké hnědé oči a volají o pomoc.
Usmívám se. Slunce zachází.
V tento listopadový čas,
stojím v parku s dívkou svého srdce.
Vánek si hraje s vlasy,
které jí vyklouzly z copu.
Vypadá tak nevině. Stojí v černé sukni
a flanelové košili s šátkem
omotaným kolem krku
a dívá se do země.
Udělá první krůček.
Cítím vzrušení. Přiblížila se ke mně
čarodějka s uhrančivým pohledem,
plnými červenými rty a dlouhými
kaštanovými vlasy s odstíny červené.
Opatrně ji chytnu za ruku
a pomalu ji přitahuji k sobě.
Ve vzduchu je cítit napětí.
Potom se obejmeme
s první kapkou padající z nebe.
Z něžného objetí je už blízko
k něžnému polibku. Přijde?
Prosím! Mé rty touží ochutnat tvé.
Vyslovit to nahlas? Nikdy.
Však v duchu myslet si
smím co chci. Nechávám svou fantazii
pracovat...ne, to už není fantazie!
To je realita. Pohladí mě a políbí!
Její teplé rty se dotknou mých.
Dech tak sladký, vonný ucítím
všude kolem sebe. Náhle mám
chuť se smát. Prší! Nechápavý pohled
na mě vrhne, když se naše rty přestanou dotýkat.
Chytnu ji za ruku a s nadšením v očích
se spolu s ní rozběhnu na náměstí.
Ruku v ruce spolu běžíme
v bouři listopadové a čas se zastaví.
Ozve se hrom a mé rty opět zatouží po jejích.
Obejmeme se a políbíme. Blýskne se.
Mraky těžké na nás svojí tíhou dopadají.
Z jihu pofukuje lehký vánek a na
severní obloze vychází večernice.
Celé náměstí je provoněno deštěm a její vůní.
Moment! Co to děláme?
Vždyť se téměř neznáme.
Pustím ji. Udělám krok vzad.
Má zvědavost je ale silná, musím se zeptat.
S očima sklopenýma a hlasem nakřáplým se ptám
co si o mě, proboha!, myslí.
Co ke mně cítí.
Jestli se jí líbím.
Čas, který se s naším příchodem na náměstí
zastavil se najednou rozběhne rychlostí blesku.
V jejích očích vidím zmatek. Vykřikne: Ne!
Mělo mi to být jasné!
Veškerá krev se ztratí z mého obličeje,
na tváři ucítím slanou svoji slzu
a mé nohy se rozběhnou pryč.
Co to dělám? Nechci odejít.
Je pozdě, už to nevrátím zpět.
Řekla co si myslí a já to musím
přijmout, ať se mi to líbí
nebo ne. Škoda jen, že je to tak bolavé.
Konečně můžu ovládat své tělo.
Zastavím se, otřu si oči, otočím se
a uvidím, jak smutně stojí.
Nehýbá se. Možná brečí.
Musím se vrátit. Utěšit ji.
Nedokážu se na ni hněvat.
Váhavým krokem se k ní blížím.
Opatrně jí položím ruku na rameno,
otočí se a nešťastný výraz vystřídá
láskyplný pohled. Na levou tvář
ji něžně lípnu, potom na pravou,
to aby věděla, že ublížila mi,
a na chvějící rty přitisknu své.
Celé náměstí se rozsvítí
nočními lampami, čas se
opět zpomalí.
Dlouze se líbáme, potom já přestanu.
Položím jí němou otázku: Jak mám
ti teď věřit? Okamžitě se začne
omlouvat. Hloubavě si ji prohlížím.
Mé srdce rozhodne za mne.
Miluji ji! Na tom už nic nezměním.
Poddám se jejímu pohledu,
podlehnu touze po jejím polibku
a objetí. Takové směšné
nedorozumění. Ne, miluji tě.
Bez druhé půlky věty bolestné.
No vcelku, nejkrásnější na světě.
Tak málo stačilo a mohla jsem
přijít o dívku svého života,
naštěstí, já to nevzdala
a vyslechla si pravdu.