Je krásný listopadový večer a vy jdete na procházku do parku. Třeba se psem. Nebo přítelem/kyní. Nebo jen tak, sami. Zapadá slunce a vy se přes již téměř opadané větve podíváte na zfialovělou oblohu. Potom zafouká větřík a větvičky zatančí v jeho pohlazení. A vy začnete skládat verše...
V korunách stromů zní,
podzimní větřík líbezný
a nad hlavami nám plují
mraky černé.
Listopadový podvečer
přinesl očekávání,
od mladé dívky půvabné.
V kabátku hnědém
stojí pod stromem
a upírá na mne své pronikavé oči.
Čeká, co udělám. Červené rty
se jí roztahují v úsměvu,
když vidí, jak nehybně stojím
a přemýšlím, jak přiblížit se.
Jak tápu v myšlenkách, jestli smím,
udělat krůček nevelký,
směrem k ní, jestli sama to chce.
Ona pozoruje, jak ztěžka polykám,
jak rychle a přerývavě dýchám,
a vůbec mi to neusnadňuje.
V krásných očích jí jiskří vzrušení,
hrdlo se jí svírá
a já mám tušení,
že konečně se vyplní má touha mámivá.
Pomalu k ní přicházím,
hledím jí do očí,
blížím se ke krásné víle pohádkové
a celý svět se kolem roztočí.
Vánek si pohrává s jejími vlasy,
a rozevře jí kabát.
Teplo, které tam chrání si,
se dotkne mého nosu.
Pohledem neuhýbá,
chytne mě za ruku
a kousek po kousku
mě přitahuje k sobě.
Už jsem u ní,
cítím její vůni –
vůně růže, šeříku či broskve,
kdo kdy pochopí, proč ženy voní tak krásně?
Nejdokonalejší ze všech dívek
držím v náručí,
cítím její blízkost křehkou,
pohladím ji po tváři,
a pak už přichází,
ten okamžik vytoužený –
její rty se dotknou mých.
Cítím po celém těle zachvění
a hlavu mám jak v oblacích.
Ještě jednou, potom znova,
kéž by tato chvíle byla věčná...
Prosím za to boha.
On však mých proseb nedbá
a spustí déšť. Bojím se, že rozhněvá se,
ona však začne se smát, vezme mě za ruku
a společně rozbíháme se
vstříc bouřce a blesku.
Ruku v ruce spolu běžíme
v bouři listopadové, až na náměstí,
kde se obejmeme a políbíme za zvuků hromu.
Pod oblohou plnou kouzelných mraků,
s příchutí vanilky, v objetí něžném, necháváme
na sebe dopadat kapky měkké, voňavé.
Vtom si uvědomíme, kde jsme
co se děje, co že jsme to vlastně udělaly
rychle se pustíme, uděláme krok vzad
oči sklopíme, ale po chvíli se
podíváme osudu do tváře.
S očima sklopenýma se mě táže,
co si o ní myslím.
Co k ní, proboha!, cítím.
Jestli ona se mně líbí.
Hned bez rozmyslu vyhrknu ne!,
tváře jí zblednou,
v očích se zatřpytí drobná slzička
a v smutku odběhne.
Událo se to tak náhle,
ve zlomku vteřiny.
Ne, líbit se? To je málo!
Miluji tě – tohle zaznít mělo!
Nevím, proč se najednou nemůžu pohnout,
nohy mi zdřevěněly. A srdce krvácí,
že vyřčeno nebylo, co mělo by být.
Co si jen počnu? Už je pryč.
Jak jenom omluvím své chování nevhodné?
Uvidím ji ještě, někdy, abych mohla jí říct,
to co už jsem nestihla? Bože, prosím,
pomoz mi!
A tak stojím sama, na náměstí
plném voňavého deště. Stojím
a čekám, že něco stane se.
Blýskne se, zahřmí a
ramene mého dotkne se
něčí ruka. Že by bylo mé volání
o pomoc vyslyšeno? Otočím se
a na levém líci mém přistane
studená ruka, na pravém druhá
a na rtech teplý dech. Nevzdala to!
Věří mi! Probleskne mi hlavou.
Vrátila se ke mně zpět!
Dlouze se líbáme a když přestane,
otevřu oči a uvidím její zranitelnost.
Hned se jí omlouvám, prosím za odpuštění,
řeknu jí pravý původ svých bezcitných slov.
Hloubavě si mne prohlíží,
chvíli přemýšlí
a nakonec svolí
k objetí a dalšímu polibku.
Tak málo stačilo a mohla jsem přijít o své štěstí!
Ona mě drží nad vodou.
Díky ní dýchám a snáším neštěstí.
Díky ní žiju!