To je tak. Když vás něco trápí, obvykle to „zametete pod koberec“. A rychle na to zapomenete. Tak vám to většinou radí přátelé. Což o to, oni to určitě myslí dobře. Ale zapomínají na jednu drobnost. Jakákoliv rána, bolísta, šrám, se nikdy nezahojí jen tak, sami od sebe. A pokud náhodou ano, zůstane po nich jizva, která vám tu nešťastnou událost, jež vám je způsobila, bude připomínat až do smrti. A to není dobré. Neměli byste před problémy utíkat. Nebojte se jim postavit čelem. „Nikdo vás nemůže ponížit, když se nenecháte.“ (Eleanor Rooseveltová) Tak se nenechejte!
Proč čistit ránu zašitou nejpevnější nití?
Proč po tom toužím i přes bolest,
jež mi způsobuje?
Vždyť pouhá radost z žití,
tu nit ještě zpevňuje
a mění ji z látky na kámen.
Tak tedy asi musím,
abych tu ránu mohla vyčistit,
začít se na svět mračit
a podlehnout mukám neštěstí.
Očistit se od bolesti
znamená poddat se bolesti ještě větší.
A já to podstoupím,
pro tu rozkoš, jež mi to přinese.
Ale, proč z rány, jíž jsem ztěžka otevřela,
nevytéká žádná krev?
Mé žíly jsou prázdné?
Mé srdce už netepe?
Nechci už znovu zažít
ten okamžik,
kdy mé tělo bude pouze pouhým nástrojem
pro maniaka vrhajícího mne do potíží
tohoto krutého světa.
Proto svou ránu právě myji lihem.