To je tak, když nemáte přátele, uzavřete se do sebe, rozdvojí se vám osobnost, a vám potom dělá problém „žít normálně“. A nikdo vás nechápe. Všichni vám řeknou, že je to vaše vina, že si za to můžete sami. Ale tak to není. Nic už nenaděláte s tím, jací jste se narodili, do jaké doby jste se narodili, jakého pohlaví. To vám bylo přisouzeno. A vy s tím musíte žít. I když nechcete. Ale musíte. Můžete se jenom snažit zmírnit dopad tohoto rozsudku. Ale hlavně se s tím musíte smířit. A to je nejtěžší…
Bílé pírko spadlo do světnice.
Oblak prachu zvedl se při tom dopadu.
Rudá záře svítí zpoza okenice.
Přichází noc, už není odkladu.
Modré poupě rozvíjí své lupeny,
už je cítit jemný zápach krve,
světýlko mizí z dřevěné lucerny
a spouští se déšť.
V šedém prachu světnice
ležím na zemi a na tváři úsměv mám
při představě že jsem tu sama
a že venku začíná
bouře plná blesků a hromů.
Tmavě zelené stíny stromů,
se pohybují po stěně plné pavučin.
Rychlostí závratnou
mění se barvy v mém snu. A vůně
pocitů, s každou tou barvou,
střídají záchvaty panik a hrůz,
z chvíle krátké na chvíli dlouhou.
Hudbou lahodnou
mi je vřískot žen a štěkot psů.
Řev a smích starých lodníků mi
vnáší do žil tu pravou energii.
V mé hlavě zní
tolik různých hlasů,
v mé mysli se objevují
obrazy děsivých obličejů
a má duše se neumí bránit,
před tolika přeludy.
Mít šanci vzlétnout,
smět se zachránit
neváhala bych ani vteřinu.
Však jak uniknou od té jediné,
jediné přítelkyně mé,
která tu vždy byla se mnou?
Nikdy mě nenechala samotnou
při těžkých bolestech a mukách,
dávala mi sílu postavit se a bojovat
na prostorných pláních a lukách
a ve dne v noci mě střežila,
abych snad neudělala
nějakou nerozvážnou hloupost,
jako třeba hodit se pod most.
Střežila mě, abych se snad
neocitla v pekle, ale co dělat,
když ďáblové jsou stejně
mezi námi – není kam utéct.
Já ji nemůžu hodit přes palubu,
nedokážu se od ní odpoutat,
nezvládnu ji nectít a nemilovat,
když ona je tou pravou příčinou
a smyslem mého života.
Jmenuje se Samota.
Je polovičkou mého já
a jako jediná mě neopustila.