Poslední dobou mě moc nenapadá, co psát o básních jako takových... prostě se mi nedaří popisovat, co ve mně vyvolávají. Takže několik jich bude "holých"... alespoň dobrá příležitost pro vlastní představivost...
Déšť se snášel.
Pálil.
Řezal do otevřených ran.
Krev vřela.
Tekla po stěnách.
Na bílém mramoru zanechávala stopy plazící se mrchy nejpodřadnějších ze všech podřadných.
A slunce řeklo: Jak krásný den je dnes.