Titus Maccius Plautus

O životě jednoho z nejlepších autorů římských komedií Tita Maccia Plauta se nám toho příliš nedochvalo. Jakýmsi předpokládaným životopisem by snad mohl být tento: Narodil se okolo roku 250 př. n. l., možná, že dokonce i jako otrok, v umberském městečku Sarsina. Když byl v mládí propuštěn z otroctví, pokud vůbec v otroctví byl, vydal se do Říma, kde si sehnal práci u divadla. Docela určitě nevíme jestli jako herec, nebo kulisák, jisté je, že právě zde získal dobrou znalost divadla, naučil se rozumnět jeho potřebám i vkusu diváků. Když si vydělal nějaké peníze, pokoušel se obchodovat, bohužel mu nepřálo štěstí, a tak o všechno přišel. Aby se uživil, nechal se najmout k těžké práci ve mlýně na kterou se odkazuje ve svých hrách – je ovšem celkem pravděpodobné, že jde o pouhou pověst doplněnou do mezer o jeho životě. Zde ve mlýně údajně začal psát svoje komedie, které se brzy staly velmi populární, a proto se Plautus mohl vrátit zpět k divadlu.

Napsal prý 130 komedií, z nichž za bezpečně jeho označil 21 už Marcus Terentius Varro. Nám se vcelku zachovalo 20 a 1 ve zlomcích. S největší pravděpodobností právě těch 21, které jsou nepochbně jeho. Buď jak buď, přesto se zachovalo od Plauta více her než od Euripida a téměř dvakrát tolik jako od Aristofana. Je to tedy největší souvisle zachovaný celek v antické dramatické literatuře. Podle skrovných zpráv, které máme, to byl nejúspěšnější dramatik starověku, skutečný profesionální komediograf jako později třeba Shakespeare, Moliére nebo náš Josef Kajetán Tyl.

Tematicky čerpají Plautovi hry z bohatých zdrojů nové attické komedie. Často překládal hry řeckých autorů. Dalo by se říci, že jde spíše o úpravy těchto děl – Plautus ponechával řecké prostředí, a pravděpodobně díky tomu nebyl za svou satiru trestán, ale jinak nakládal s předlohami velmi volně, krátil je a pozměňoval podle libosti, spojoval více her do jedné, někdy i od různých autorů, často vypouštěl celé scény, nebo přidával aktuální narážky či zpívaná sóla, která ovšem nebyla jen hudební vložkou, protože děj v nich pokračoval dále, takže se komedie podobaly asi dnešní operetě. Nutno podotknout, že Plautus psal pro obyčejné Římany, také proto v jeho komediích zaznívá mluva římské ulice. Dalšími důvody proč byl Plautus u publika nesmírně oblíbený jsou tyto: děj v jeho komediích plyne živě a přirozeně, jsou bohaté na situace plné života, hýří situačním vtipem i skvostnými slovními hříčkami, vtipem mistrovských dialogů či učinně načrtnutými postavami, o jejichž charakteru a postavení ve hře měli diváci té doby jasno od první chvíle. Obecně Plautus dával přednost frašce před propracovanými postavami, uhlazené řecké komedie v jeho rukou zhrubly a ožily jeho neodolatelným temperamentem, přesto můžeme zaznamenat jisté nedokonalosti, jako jsou například rozpory v ději, překomplikovaná zápletka nebo celková nesouvislost příběhu. Hlavními motivy jeho komedií jsou překážky v lásce, osudy odložených nebo ztracených dětí, záměna podobných osob a nenadálá šťastná shledání.

Podle Plautových komedií byly skládány komedie nové, jeho látky, charaktery, situace, komický um slýcháme např. z Shakespeara, Moliéra, Fischera, Voskovce či Wericha. Titus Maccius Plautus s největší pravděpodobností zemřel okolo roku 184 př. n. l.

Jeho díla nepadla v zapomnění ani po jeho smrti. Plautus se nám dochoval i přes to, že, zejména ve středověku, byl považován za nemravného. V českých zemích se jeho hry také uváděly, např. v roce 1533 sehrála skupina studentů pražské univerzity komedii Chlubivý vojín, pochopitelně v originální Plautovské latině. První český překlad Plauta pochází až z roku 1821, což byla Komedie o hrnci, se kterou vás nyní seznámím blíže:

Pravděpodobným autorem řecké předlohy, kterou Plautus přepracoval v Komedii o hrnci, byl Menandros. Děj Plautovy hry se odehrává v Římě. Hlavní postavou je lakomý stařec Euklio. Euklio vlastní hrnec s penězi, který miluje více, než vlastní dceru Fredií. Fédrií jednoho dne svedl Lykonides, synovec starého a bohatého mládence, Megadora. Megadorus o tom neví a se rozhodne, že si Fédriíí vezme za manželku. A taky neví, že ona už s Lykonidem čeká dítě. A neví to ani Euklio, protože ten se stará jenom o svůj hrnec s penězi. Neustále někoho podezíraá, že mu chce peníze ukrást. Když se Lykonides dozví, že se chystá svatba, řekne Megadorovi pravdu a přesvědčí ho, aby si Fédrii nebral. Mezitím Lykonidův a Megadorův otrok Strobilus Eukliovi hrnec ukradne. Euklio se z toho málem zblázní a naříká: ukázka. Strobilus slíbí, že peníze vrátí, jen když dostane svobodu. Poněvadž se konec komedie nedochoval, můžeme se jen domnívat, že Euklio získal svůj hrnec zpět, tím pádem Strobilus svobodu, a že jej pak dal své dceři, kterou nakonec provdal za Lykonida. Plautus v této komedii vynikajícím způsobem vystihl typ lamkomce se všemi jeho charakteristickými rysy. Pozdější lakomci už jsou pouze Eukliovými syny. Jsou všichni stejně podezřívaví a zaslepení a křičí totéž, co křičel Euklio.

Typické scény Plautových komedií:

udýchaný otrok, který pro spěch a únavu (často jen předstíranou) nemůže svému pánovi předat kýženou zprávu a napíná jeho nedočkavost na skřipec
kuchařská scéna plná hravých i dravých žertů