Něco jste pokašlali a teď nevíte, jak z toho ven. Máte strach. Milujete ji. Ale ublížili jste jí. A nevíte co ona. Jestli vás ještě má ona ráda. Aspoň malinko. Zde je básnička o tom, co udělala jedna nešťstná duše. Pokud vám to nestačí, můžete si přečíst také Únik jako povídku. Užijte si to.
Po smutné obloze plují
mraky různých velikostí
a barev a schyluje se
k bouři. Stojím sama
na vysokém a prázdném kopci.
Stojím a čekám na blesk.
Vyšplhala jsem na nejvyšší kopec
v okolí, právě kvůli bouřce.
Mraky se začínají seskupovat
a vytvářejí na obloze
černé sukno. Z barev
modrých, rudých,
fialových a žlutých
vzniká čerň.
Začíná se zvedat vítr.
Rozpustím si vlasy
a svléknu košili.
V dlouhé černé sukni
a černém tílku
nechávám vítr
chladit svou kůži.
Všude je ticho.
Náhle se ozve hrom
a mé tělo se roztočí.
Vytrysknou slzy z mých očí
a pocítím vzrušení.
Slané slzy mi stékají
do výstřihu. Napětí povolí.
Z nebes se začne snášet déšť.
Pláču a zároveň prší.
Malé ostré kapky
cítím na rukou i na tváři.
Spolu s prudkým větrem
bičují mé tělo. Chvíli
přemýšlím, jestli to udělat chci.
Chci! Chci! Musím!
Není cesty zpátky.
Shodím ze sebe boty
sukni, tílko i spodní prádlo.
Stojím nahá a zranitelná
na vrcholu kopce.
Další hrom. Už to přijde, cítím to.
Zlomek vteřiny před smrtí
člověk pozná kdy už přichází...
Zvednu ruce k oblakům.
V prudkých otáčkách si na
kamenitém povrchu drásám
chodidla do krve.
Uslyším další hrom
a uvidím první blesk.
Byl kousek ode mne.
Další se určitě trefí
do mého krvácejícího srdce.
Nechávám oči dokořán.
Chci vidět svého vraha.
Naposledy se usměju a...
Konec – Smrt – Ráj.
