Píše se rok 1913. A člověk nemůže milovat toho, koho chce. No, může, ale ne veřejně. Veřejně by to bylo nepatřičné. Mnoho lidí kvůli lásce trpělo. Ale objevili se i někteří, kteří se nebáli nahlas říct, koho vlastně milují. Ale byli za to potrestání... Smutné!
Vcházím do zelené zahrady.
Všude rostou stromy, keře, tráva.
V hlavě zní mi staré balady
a slunce zachází.
Vůně sladké pryskyřice
udeří mě do nosu.
A mé srdce rozbuší se
v té kouzelné chvíli.
Motýlek prolétne,
kolem mé hlavy a já se rozejdu
po cestě, lemované
dlouhou lipovou alejí.
Otázky proč odmítá mne
zaplavují mou mysl.
Co vlastně dělám špatně?
Kde se stala chyba?
Je přeci natolik inteligentní,
aby si byla vědoma toho,
že dobře to s ní myslím.
Že ji chci pouze chránit,
znát její přání, touhy,
vědět, že je šťastná,
spokojená. Kéž by
mě tak měla aspoň trochu ráda.
Setrvávám dlouhé chvíle
v těchto mučivých úvahách
Pouliční lampy už se
rozžíhají, večerní větřík
chladí moje horké, rudé líce.
A když můj soudek trpělivosti
přeteče, už už se mi chce
vykřiknout, od žalu a bolesti,
ramene mého dotkne se,
něčí drobná, teplá dlaň.
Srdce mi poskočí, v mžiku se
otočím a spatřím tu, o níž
právě sním, jak provinilým
pohledem, zpod černých
hustých řas, na mě hledí,
její čisté, blankytně modré oči.
Drobná ústa růžová osloví
mě hlasem tichounkým:
"Přátelme se tedy," a pak poví,
že byla hloupá,
když prve řekla "ne"
na můj návrh.
A když ruku mi nabídne,
s úlevou příjmu ji.
Roztomile se na mě usměje,
pohladí mě po tváři
a něžně mě na ni líbne.
Chci ji ještě něco říci,
ona však s radostí v očích
se otočí a šťastná odběhne.
Když vidím, jak se se mnou loučí,
v celém těle se mi rozlije štěstí.
Má hlava je teď lehčí, když vím,
že se jako blízcí přátelé
opět shledáme, za pár dní.
A jak tak myslím na tu krásnou,
půvabnou dívku, na její
andělskou tvář, hedvábné
vlásky, plné rty a především
na její oči, tak čisté jako samo nebe,
z ničeho nic
mi do cesty spadne
lipový list
a spustí se déšť.