Když vás někdo zklame, možná cítíte na jazyku pachuť hořkosti. Možná vás obestře bezmoc, jako těžký plášť. Možná vám tělem protéká potůček lítosti. A možná si řeknete „Ale co, vždyť jsem to mohl/a čekat.“ Každopádně zklamání vždy bolí. Tuto „básničku“ jsem napsala po to, co mě jeden kamarád zklamal a já měla na něj vztek. Jako „správný spisovatel“ jsem si to samozřejmě trošku přikreslila a přibarvila.
Je o tolik jiný než jsem si myslela.
Asi jsem ho pořádně neznala.
Na první pohled milý se zdál.
Však pod milou přetvářkou opak se schovával.
Hlasem jasným, dětským mluvíval.
V očích žhnula mu radost z života,
shovívavost, laskavost a dobrota
a vedle něj já si připadala rozumná.
Slovy hravými všechny kolem sebe bavíval.
S úsměvem na tváři díval se do očí
a s kapkou studu hledal společnou řeč.
Někteří se, v jeho přítomnosti, cítili šťastnější
když svou chytrostí a lehkými vtipy
uvolňoval napětí, lépe než obratně.
Avšak nikdy neusiloval o to,
někoho tím okouzlit snad.
Bohužel, já se chytila na jeho lepkavou past.
Jaká slabota mnou zmítá, když nechám
se okouzlit od šaška „hloupého“.
A v jeho očích vidět zájem,
který k reálné skutečnosti má více než daleko,
je pravý důkaz mé naivní nerozvážnosti
a dětské touhy po uznání od muže.
Toužila jsem po tom, jen jeho být.
Nic, krom jeho vůně necítit,
být v jeho blízkosti. Smět se
dotknout jeho těla měkkého,
hledět do jeho milujících očí...
Později zjistila jsem, že v nich
skrývá se jen hrdost a pokrytectví.
V žilách, že tepe mu černá krev.
Pod pěkným obalem, že číhá tvrdá pěst,
která údery jen kolem sebe rozdává.
A smích jeho, že nastíní nešťastnou zvěst,
horší než vnitřní stesk nad ztrátou.
Že nikdy nedočkám se pochopení,
od kluka, pro nějž pocit není
více než pouhý výplod fantazie.
Jaká rána mečem drtí mé bolavé tělo,
jak člověk může se v jiném tak velice splést?
V jeho duši snad není jiná barva než žulová šeď
a srdce jeho obrostlé je celé plevelem a trním.
Což neexistuje znamení,
podle něhož poznali bychom zlého člověka?
Či aspoň varování
před arogancí a pokrytectvím?
Myslet si, že skvělí je, bývalo bláznovství.
Teď už vím, jak chutná nejhořčí jed – zklamání.