Osobní pohled

Je to těžký, být jiný. I v dnešní "liberální" době. Předsudky jsou. A taky vždycky budou. Ono to vlastně ani jinak nejde. Ono to je totiž přirozený. Vždyť předsudky povětšinou vychází ze špatných zkušeností. Strach je pochopitelnej. Co už ale pochopitelný není, je zádumčivá nenávist vůči... tomu o čem máme předsudky... No ale to se mě naštěstí netýká. (Aspoň myslím.) Takže tom jindy.

Když víte, že máte problém, když víte, že to chcete změnit, když víte, že svým jednáním ubližujete lidem kolem vás, lidem, které milujete nade vše na světě, a vás to štve, a víte to, a stejně s tím neumíte nic dělat, je mnohdy horší, než to nevědět. Vždyť to každej z nás zná. Blbý je jenom to, že nedokážeme poznat hranici mezi tím, kdy ten člověk s tím ještě něco jakžtakž udělat může (vůlí), a kdy už opravdu ne. Ne snad proto, že by byl... neschopnej. Nebo slaboch. Nebo... cokoliv. Prostě to prakticky není možný. Ať už proto, že pořád ještě nepřišel na to JAK. Nebo neumí svoji osobnost "mít pod kontrolou", třeba z biochemických důvodů. (Dobře, teď nevím, jestli něco takovýho existuje, ale... já to přesně takhle cítím.) Vezměme si například takové autisty. Ti za to nemůžou. A dlouho se to nevědělo. A pak tu jsou lidi, kteří mají k autismu "sklony" (? to zní fakt blbě...). Prostě - uvědomují si to, ale nedokážou TO ovládat. Strašně těžko se to popisuje... A pak sami se sebou žijte, když ani neumíte pojmenovat svůj největší problém...

Každopádně, i když to lehké není, pořád to není to nejhorší. (I když občas mám právě pro tohle pocit, že je.) 

Říká se, že život je vzácnej. Tak se snažím se tak na něj koukat. A když mám dobrou náladu (a mám se "pod kontrolou"), tak ho tak někdy taky vidím...